Ta, která doufala

10. října 2012 v 18:07 |  Moje tvorba
Po dlouhé době opět přidávám nový článek a tentokrát je to další dílek z mé tvorby.

Tento krátký a jednoduchý příběh jsem vymyslela, když jsem asi před rokem byla nemocná. Asi to znáte, tu chvíli, kdy ležíte v posteli, horečka vám rozpaluje čelo a přitom se klepete nesnesitelnou zimou. Takovou tu chvíli, kdy vám myšlenky bloudí a nejste schopni ani jednu uchopit nebo jí porozumět. Takový zvláštní hluk uvnitř vaší hlavy, i když je všude ticho. Možná to znáte, možná ne, každopádně já jsem přesně tohle prožívala. A zatímco jsem se snažila aspoň trochu se zahřát a čekala, až zabere prášek, napadaly mě krátké úryvky, různé věty a slova, která se zmateně míhala mojí myslí.
Když mi bylo lépe a hlava se pročistila, zjistila jsem, že si to pamatuju. Slova jsem uspořádala do vět, věty seřadila za sebou a vzniklo tohle.



Město bylo téměř dobyto. Válečný křik rozjařených vojáků opilých vítězstvím se rozléhal prázdnými ulicemi. Lidé byli pobiti; nad celým městem se vznášela hořká pachuť smrti. Ale skupinka posledních žijících uprchla a tajnou stezkou se dostala na pahorek tyčící se kus odtud.

"Paní, není to bezpečný úkryt, jsme všem na očím."
"Vědí, že jsme uprchli, brzy dobyjí i pahorek!" Mužů i žen se zmocňovala hrůza a beznaděj.
"Neznají cestu, pro ně je to neschůdný kus skály," odpověděla plna vnitřního klidu.
A lidé pocítili pokoj té, která doufala.

"Snaží se objevit vchod do naší tajné chodby!"
"Všechny nás zabijí," rozplakala se jakási žena.
"Nikomu se nic nestane, to vám slibuji!"
A malá skupinka posledních vzdorujících uvěřila slovům té, která doufala.

"Jsme slabí a je nás málo."
"Má vůbec smysl se ještě ukrývat? Smrt si nás stejně najde."
"Přežijeme to! Přijde pomoc!"
A všichni žasli nad silou hlasu té, která doufala.

"Paní, zemřeme tu hlady," ozval se selhávající hlas jedné z žen.
"To nemůžeme přežít!" řekl vyhladovělý muž.
"Naději, příteli, bys měl chovat ve svém srdci, ne strach."
A muž přijal naději od té, která doufala.

"Je noc, zaútočí na nás."
"Není lepší zemřít hned, než snášet toto utrpení nejistoty?" naříkal jiný.
"Odvahu! Odvahu!" zvolala pevně.
A stříbrný odlesk měsíce zářil v očích té, která doufala.

První zlaté paprsky svítání rozčísly vládnoucí šero. Nikdo nespal. Do ticha, které se vznášelo nad zkázou města, se ozvalo zatroubení rohu. Oči všech se nevěřícně upíraly k obzoru.
A radostný a vítězný úsměv rozlil se po krásné tváři té, která doufala...
 

Jak jsem se vlastně měla

3. září 2012 v 11:58 |  O mně a o blogu
Přes prázdniny jsem zas nenapsala ani jeden článek a na vaše blogy chodila žalostně málo. Ale je to tím, že o prázdninách počítač co nejvíc vynechávám, jsem venku nebo na různých akcích a tak...
Tyto prázdniny jsem si úžasně užila :-) Byla jsem na třítýdenním táboře (jako vedoucí), týden u Ynky a Ringwil (takový typicky prázdninový týden - odpočinek, lenošení, jídlo, jídlo, jídlo, filmy, poslouchání soundtracků a tak...), týden jsem byla na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou (nebyl tam náhodou třeba někdo z vás?), taky k nám přijela sestřenice s malými dětmi a další návšteva a tak dále... A hodně jsem si četla a odpočívala a dělala tolik věcí, co mě baví!!!

A úplně nejlepší je (s tím jsem vůbec nepočítala), že se začínám na ten školní rok těšit! Prosím, nepište mi do komentářů, že jsem blázen :-D

Všem (kdo ještě chodíte do školy) vám moc přeju, abyste si to dokázali užít a hledat spíš ty dobré věci.
Caddy

Náhrobek

11. července 2012 v 12:01 |  Fotky
Znovu jsem procházela fotky z Anglie, když jsem tam asi před dvěma lety byla. A narazila jsem na jednu fotku z židovského hřbitova ve Wolvercote (to je vesnička - nebo městečko? - blízko Oxfordu, a na tom hřbitově v nežidovské části se nachází taky hrob Tolkiena). Pamatuju si, jak mě ten nápis zaujal, musela jsem to vyfotit!
Přijde mi plný naděje a radosti a pevné víry, že všechno zlé pomine...

 


Krásný čas

29. června 2012 v 14:39 |  O mně a o blogu
Vysvědčení je rozdané, školní rok ukončený, slavnostní oběd snědený... A loučení s profesory i spolužáky je už též za námi.
Přestože si krásně užívám nově nabytého volného času a kochám se bezvadným prázdninovým pocitem, nemůžu si nevzpomenout na uplynulý školní rok. Musím uznat, že to byl krásný čas a že jsem za to všechno moc vděčná, jak za dobré zážitky, tak vlastně i za ty horší. Ten rok jsem plně prožívala a celý si ho vychutnala. Vnímala jsem drobné radosti každého dne, byla vděčná za každičký úsměv a pozdrav. Zažila jsem toho tolik, co stojí za to si pamatovat a stále vzpomínat!
Možná by taky bylo na místě poznamenat, jak je mi líto, že ten čas letí. A letí opravdu závratnou rychlostí. Ale na druhou stranu budoucnost jistě přinese mnoho krásného a nepoznaného a byla by škoda jen dlít v minulosti...
Takže jsem připravena užít si prázdniny a v září nastoupit do školy a jsem spokojená...
Co mě ještě čeká?


P.S. Jestli vás zajímá moje vysvědčení, tak mám dvě dvojky (chemie, zeměpis). A jestli vás nezajímá, stejně už to víte :-D

"To je přece sláva a nádhera!...

18. května 2012 v 18:58 | Caddy
...Všecka přání se mi splňují!" (Pán prstenů, Návrat krále)

Ano. Tenhle citát mi často přijde na mysl a je naprosto vhodnou reakcí na to, co se kolem mě děje :-)
Poslední dobou zjišťuju (a víc a víc si to uvědomuju), že když jsem z něčeho nervózní nebo mám strach nebo hrůzu, vždycky za mnou stojí někdo, na koho se vážně můžu spolehnout, kdo je mi oporou, pomůže mi nést má břemena a zbaví mě mého strachu.
Stále znovu žasnu, jaká opravdová jistota to je, a i když někdy pochybuju, stejně mě zachrání a je to krásné...

Tím vším jsem prostě chtěla říct, že se mám dobře :-) A že jsem na vás nezapomněla, přestože píšu tak jeden článek za měsíc...


Další články


Kam dál