Básně z 1. dílu LotRa

16. listopadu 2008 v 14:43 |  Pán prstenů
Tak, tady jsou nějaké básně ze Společenstva prstenu (nejsou všechny)

Sněžná, Sněžná, ó nádherná!
Královno moří Západních!
Svítíš tomu, kdo prodlévá
ve světě stínů spletených!

Gilthoniel! Ó Elbereth!
Jasný tvůj dech a čistý hled!
Sněžná, Sněžná! My zapějěm
tobě v tvé zemi za Mořem.

V bezslunném roce rozsila
zářící rukou náruč hvězd,
jasnými poli vítr vlá
a kvete stříbrný tvůj květ!

Ó Elbereth! Gilthoniel!
Kdo hvězdy zářit uviděl
v Západních mořích, vzpomíná
ač daleká je otčina.


Ať žije koupel večerní,
když spláchnem prach a bláto v ní!
Nezpívá jenom pitomec,
že horká voda je krásná věc!

Líbezný zvuk má tichý déšť,
potůček z kopcě hopkuje;
lepší než stružka zvonící
je horká voda pářící.

Dobrá je v hrdle studená
pro toho, kdo žízeň má;
lepší je hrdlem pivo lít
a horkou vodu v lázni mít.

Vodotrysk to je nádhera,
když voda k nebi vyvěrá,
lepší než chladná fontána
je v horké šplouchat nohama.


Sbohem, krbe s komnatou!
Ať padá déšť a vichry řvou,
jen nasedni, než se rozední,
jsme za lesem a za horou.

Roklinka s elfi čeká nás
na louce, nad níž strmí stráz,
do pustých blat žene nás chvat,
kam pak, to neví nikdo z nás.

Nepřítel za námi, před námi děs,
za lůžko postačí zelený les,
až nakonec vše zdoláme přec
a odpočineme od svých cest.

Tak nasedni! Tak nasedni!
Musíme jet, než se rozední!


Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až skují ostří polámané,
nekorunovaný bude zase králem.


Gil-galad, to byl elfů král,
harfeník o něm smutně hrál:
poslední svobodnou měl zem
za Horami a před Mořem.

Meč dlouhý, kopí břitké měl,
zář přilby zdáli jsi uviděl;
nesčetné hvězdy ve svém třpytu
se zrcadlily v jeho štítu.

Dávno ho do dáli kůň nes
a nikdo neví, kde dlí dnes;
do tmy zapadla hvězda jeho:
do tmy Mordoru stínového.


Chladni, ruko, srdce, kosti,
v chladném spánku do věčnosti,
na kamenném chladném loži,
dokud slunce nedohoří.
Černý vítr hvězdy svane,
na zlatě spát nepřestaneš,
až temný pán pokyne
a zem s mořem zahyne.


Bujný byl list, tráva zelená,
vysoký kvetl bolehlav,
a mýtinou zář světelná
hvězd ve stínu se chvěla.
Tinúviel se vznášela,
píšťalka zněla ztajená,
vlas hvězdný měla jako háv
a zář se v šatu odrážela.

Sem přišel Beren z chladných hor
a ztracen bloudil v listoví,
kde elfí řeka pěla chór,
tam kráčel sám a smuten byl.
Skryt v bolehlavu vyhlíží
a žasne: zlatem kvete bor,
kde vlaje plášť ten kvítkový
a vlas jak stín se rozvlnil.

Kouzlem únava z něho padá,
okřívá poutník sudbou hnaný;
pospíchá, kam to srdce žádá,
a lapí - louče měsíce.
Již zakletými houštinami
prchá mu, nerada i ráda.
Dál bloudí sám a nevítaný,
zaslechnout cosi snaží se.

Zaslechl často letmý zvuk
nožek jak listí lípy hravých,
podzemní hudby prýštit hluk,
v ukrytých prohlubních jak zněl.
Uvadlé klesly bolehlavy,
list za listem již střásá buk,
a jeho ševel naříkavý
se zimním lesem skřehle chvěl.

Hledal ji stále, bloudil v dáli,
přes loňské listí v závějích,
na cestu hvězdy bleskotaly
v prokřehlém nebi mrazivém.
Její plášť v loučích měsíčních
viděl, když nožky tancovaly
v dáli a výši na kopcích
a jejich třpytem skvěla zem.

Když přešla zima, vrátila se,
svou písní jaro probudila,
jak skřivánek, jak sprška zase,
či jako vody tající.
Spatřil, jak elfí kvítí sila
u nohou svých, a zdráv byl rázem:
toužil, aby s ním zatančila
na trávě štěstím vonící.

Prchala zas, však rychlý byl.
Tinúviel! Tinúviel!
Elfím jménem ji oslovil,
a zůstala stát v naslouchání.
Jen stanula, již kouzlem zněl
Berenův hlas; ji omámil.
To osud byl Tinúviel -
v náruč mu padnout bez váhání.

Když do očí jí pohleděl,
ve stínu jejích temných vlasů
hvězdný svit chvějný uviděl,
jak třpytí se, jak zrcadlí se.
Tinúviel svou elfskou krásu,
nesmrtelnou - jak každý elf -
kolem něj vine stínem vlasu
a pažemi, jež stříbrem skví se.

Osud jim určil dlouhou cestu
přes šedé hory studené,
přes kobky, k železnému městu,
přes hvozdy noci bez svítání.
Dělící moře mezi ně
vešla, a přec si našli cestu
a dávno spolu svobodně
odešli v kraje nestýskání.


Meč, jenž byl zlomen, hledej:
v Imladris přebývá;
tam lepší radu čekej
než kouzla morgulská.
Tam spatříš znak, že sudba
je blízko. Procitne
Isildurova zhouba
a půlčík povstane.


Když kouše zima lezavá,
i kámen mrazem pukává,
černá je tůň as holý strom,
zlé putovat je v čase tom.

Tak, to je všechno, i když nevím, jestli se vám to chce číst... Ale jsou nádherné...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarett Clarett | Web | 16. listopadu 2008 v 14:59 | Reagovat

Ta druhá je skvělá:-)

2 Cleo Cleo | E-mail | Web | 16. listopadu 2008 v 15:07 | Reagovat

všetky sú pekne:D

3 caddy caddy | 16. listopadu 2008 v 15:25 | Reagovat

Jo, to máte pravdu :-)

Mě se nejvíc líbí asi ta Aragornova a taky o Tinúviel...

4 Cleo Cleo | E-mail | Web | 17. listopadu 2008 v 14:42 | Reagovat

Vnukla si mi nápad,´DAKUJEM!+D

5 caddy caddy | 17. listopadu 2008 v 14:44 | Reagovat

To Cleo: Jaký nápad? Dáš to na blog? Promiň, že jsem tak zvědavá :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama