Listopad 2009

Další soundtrack - Pride and Prejudice

30. listopadu 2009 v 18:33 Soundtracky a jiná hudba
Tak, nejdřív bych vám chtěla oznámit dnešní narozeniny. Slaví herečka Clémense Poésy - určitě ji znáte jako Fleur Delacourovou. Je jí už 27 let!!!!!!
A teď k tomu soundtracku. Přidávám sem několik videí z filmu Pýcha a předsudek (hraje tam Keira Knightley). Je to skutečně nádherná hudba, a i když tam není celý orchestr, většinou hraje jen piáno, mě se to moc líbí. Nevím, je to na vkusu a názoru, někomu se film zdá moc nudný, protože je ze staré doby...

  • Tahle skladba je ze začátku nádherná, pak je tichá a uklidňující...

  • Tak tohle je hlavní melodie, která nás provází celým filmem...

  • A tohle se mi taky strašně líbí...
Už nemám co dodat, jen to, že film vřele doporučuju!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Vaše Caddy

Šťastný nový rok

29. listopadu 2009 v 14:46 O mně a o blogu
Ne, nebojte se, nejsem blázen :-D Je přece nový rok, ne? První neděle adventní je počátkem nového církevního roku. Tak, konečně začal advent... Ten dlouho očekávaný advent...
Co je to vlastně advent? Je to doba pokání, doba očekávání narození Ježíše Krista. Lidé se připravují na jeho příchod na zem... Barva adventu je fialová. A víte, co vůbec znázorňuje adventní věnec? Čtyři svíce nám připomínají světlo Kristovo a zelený věnec nám připomíná naději. Řekla jsem to hodně stručně, ale to snad nevadí, můžete si informace najít na internetu :-D
Ještě fotky našeho adventního věnce, který dělala máma (omlouvám se, ale jsou to blbé fotky):

P.S. Včera jsem byla na oslavě mého strejdy, slavil šedesátiny. Nejdříve byla mše svatá, hlavní myšlenka byla: Kde je vděčnost, tam je i radost, ale když si stěžujete na věci, které nemáte a které byste chtěli mít, tam radost není... Nějak takhle to bylo... Ale mě zaujala věta, kterou řekl pan farář, když se s náma loučil: "Ať se vaše radost a vděčnost šíří rychleji než viry prasečí chřipky." :-D
Tak to mě vážně dostalo :-D Potom jsme jeli do restaurace, kde jsme měli jeden sál pro sebe. My jsme dost velký rod a bylo tam hodně lidí, některé příbuzné jsem ani neznala :-D A bylo tam taky strašně moc jídla... Potom tam přijela cimbálová kapela, která hrála po celý večer. Přestože tuhle hudbu vůbec neposlouchám a nemám to tolik ráda, včera to bylo nádherné!!!!!!!!!!!!!!!! Moji příbuzní se přidávali a byly to krásné písničky... O půl jedenácté jsme se rozloučili a jeli domů... Z Hradce to k nám trvá dvě hodiny, takže jsem šla spát až v půl jedný :-(

P.P.S. Ještě jsem dostala od Mlejkom nádherný diplom!!!

Tak se mějte krásně a užívejte si advent :-)
Vaše Caddy

Další úryvek z DP

24. listopadu 2009 v 20:53 Moje tvorba

Hned přidávám další úryvek, protože musím uznat, že tamten nebyl nic moc a chci, abyste si o mě trošku soravili mínění :-D Ne, to ne... Ale doufám, že se vám to bude líbit... Jsou tam možná chyby a opakující se slova, tak mi to pište!!!!!!!!!!!!!! Tato scéna patří k mým nejoblíbenějším... Dokázala jsem se do ní vžít a všechno jsem cítila jako kdybych tam byla... V téhle scéně jsou moje pocity a touhy... Nevím co dodat...

Už vycházely první hvězdy a na oblohu se vyhouply tři měsíce, kteřé okolní krajinu zalévaly teplým oranžovým světlem. A když děti začaly přemýšlet o noclehu, spatřily přímo před nimi světla z malého města.
"To je určitě Jesone!!!" zvolal potěšeně Danny a Diana se zvědavě zeptala: "To je to město pohádek a příběhů, ze kterého pocházela tvoje maminka?" Danny přikývl a oba přidali do kroku... Vešli do města, které nebylo vůbec osvětleno, jen tři měsíce na obloze vydávaly své jemné světlo. Na Dannyho s Dianou dýchla kouzelná a tajemná atmosféra. Tiše procházeli ulicí a rozhlíželi se. Ulice byla lemovaná malými domky z okrových cihel, většinou porostlými břečťanem nebo jinou popínavou rostlinou. Domky měly do ulice dvě dřevěná okna, na noc vždycky otevřená. A jak tak děti procházely tichou ulicí, zaslechly z každého okna kousek nějakého příběhu. Z každého okna se ozýval maminčin uklidňující konejšivý hlas, který děti zanášel do zemí draků, fénixů a jednorožců, kteří se proháněli na svěže zelených pláních, statečných hrdinů a sličných princezen. Do zemí, kde prýštily fontány štěstí a spokojenosti, a kde neexistovaly slzy bolesti a smutku. Děti pozorně poslouchaly a za chvíli už se z některých oken ozývalo klidné a pokojné oddechování. Z každého okna byl slyšet jiný příběh nebo pohádka, maminčin tichý hlas nebo tatínkův hluboký, a v dětských myslích se odehrávaly pokaždé jiné příběhy. Dianě vhrkly slzy do očí. Kouzlo všech příběhů a tajemná atmosféra zalitá měsíčním světlem ji dojaly. Danny také poslouchal a tento zážitek si vtiskl do srdce na přední místo.
Děti došly na konec ulice a litovaly, že ulici prošly tak rychle, ale stejně - příběhy už skončily, z otevřených oken se ozýval jen klidný dětský dech a tichý zpěv čistý jako stříbro, který zpíval krásnou uklidňující melodii. Děti poslouchaly jako unešené a teprve když bylo všude ticho, lehly si na louku vedle nějakého domku. Zabalili se do teplých dek a vstřebávali zážitky z dnešního dne. Byla vlahá noc a oni pozorovali hvězdy, které na ně tajemně poblikávaly a tři oranžové měsíce, které se líně houpaly na temné obloze. Vítr šeptavě ševelil ve větvích stromů a zpíval svým tichým hlasem písně o vzdálených krajích; mořích táhnoucích se do dálek, vysokých štítech hor... Zpíval jediným dětem, které ještě nespaly; Dannymu a Dianě. Tu noc se oboum zdály krásné sny a nesly je do krajů, o kterých zpíval vítr...

Úryvek - Děti proroctví

22. listopadu 2009 v 14:15 Moje tvorba
Tak, doufám, že se vám to bude líbit :-D Nevím, asi to nepochopíte, protože úryvky jsou nanic, stejně nevíte ty souvislosti... Tak já vás nejdřív uvedu do obrazu, jo? Diana a Danny se vydali na cestu hledat nové Věnachrok (Věci na ochranu Okavinie). První Věnachrok již našli, ale teď hledají druhou. Stojí na břehu jezera, a protože je večer, chtějí se uložit ke spánku. Cítí nějaké nebezpečí, a tak se střídají v hlídkách. Zhruba uprostřed noci vyšla hlídka na Dannyho...

Náhle a nečekaně se z vody vymrštil do výšky obrovský netvor. Zpěněná voda se rozstříkla do všech stran a Dannyho zmáčela od hlavy až k patě. Spatřil nestvůru podobnou obrovskému hadu, z které odkapávaly kapky zeleného slizu. Její kluzké tělo pokrývaly černé ostré trny, nepochybně napuštěné jedem. Na místě, kde měla být hlava, byla jakási beztvará hrouda, místo očí byly jen bílé štěrbiny bez panenek a uprostřed hlavy zela černá díra, ze které se valil zelenavý kouř a hnilobný zápach; díra nahrazovala nos. Z úst jí koukaly špičaté ostré zuby.
Dannymu ztěžkly nohy hrůzou; neposlouchaly ho. Hrůzou a děsem se nemohl ani pohnout. Chtěl křičet, ale také hlasivky mu vypověděly službu. Pak ale zjistil, že si ho netvor ještě nevšiml a to mu dodalo odvahu. Popadl svůj luk a šípy a vzbudil Dianu. Té padl zrak na Xaldora a zaječela. Byl to výkřik plný hrůzy a dlouho zněl krajinou; vítr ho nesl po zčeřené hladině a proplétal ho do listoví stromů. A v tu chvíli si jich Xaldor Giwoyr všiml. Vyrazil ze sebe uši drásající skřek, z úst mu vyletěly provazce slin a zaútočil na ně...

Tak, to je všechno... Říkejte názory a tak... Ale tohle rozhodně není nejlepší úryvek, mě osobně tohle moc nebavilo :-( Ale později zamýšlím přidat ještě nějaké úryvky, samozřejmě pokud budete chtít :-)

Soundtracky (The Mission)

18. listopadu 2009 v 17:04 Soundtracky a jiná hudba
Tak jsem se rozhodla založit novou rubriku - Soundtracky. Budu sem přidávat hudbu z různých filmů, které mě třeba svou hudbou zaujaly.... A jako první sem přidávám hudbu z filmu The Mission (Misie) od Ennia Morricone. Je to sice 9 minut, ale věřím, že to vydržíte a mě osobně to strašně zaujalo... Je to nádherná hudba, ve které místy běhá mráz po zádech... Je to takový mix, takže tam nejsou ty skladby celé, ale někdy dodám možná i skladby zvlášť...

Samova báseň

14. listopadu 2009 v 13:39 Pán prstenů
Já vím, že tahle báseň se objevila na hodně blogách, ale mě se tak líbí, že ji sem prostě musím dát!!!!!!! Je strašně nádherná a dojemná... Ať žije The Lord of the Rings!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
V západních krajích pod sluncem,
květy se zjara otvírají,
vyraší strom, říčka poteče,
veselé pěnkavy zazpívají.
Třeba je tam noc bez mráčků
a hvězda na buku se houpá,
z drahokamů má houpačku
a vlasy stromu stříbrem koupá.

I když má cesta končí tady
a ležím pohřben v černé tmě,
za horami a temnými hrady
vždycky se slunce usměje.
Ze stínu vstane, nebem jde,
hvězdy se po obloze točí;
já neřeknu, že skončil den,
a s hvězdami se nerozloučím.

Pátek 13. (s tim to nemá skoro nic společného)

13. listopadu 2009 v 16:25 O mně a o blogu
Tak, nastal čas na novou várku novinek :-) Začnu od středy.
Jeli jsme se třídou do Tábora do divadla na představení Čekání na sedmou vlnu. Nikomu se to nelíbilo, byly tam divné narážky a ještě ke všemu to skončilo o 40 minut dřív... No, nevim... Nikdo z toho nebyl moc nadšenej :-(
A protože bylo sv. Martina a kostel, kam chodíme, je tomuto patronu zasvěcený, tak se tam konala poutní mše. Je to už tradice, už za tmy jdeme na mši svatou, potom jdeme lampionový průvod (protože kostel je od nás docela daleko) a potom je nějaká hostina :-D
Druhý den jsme s holkama ze třídy jely na burzu škol, která se konala v Benešově. Potkávaly jsme tam spoustu spolužáků, byla to sranda :-) Na dvanáctou hodinu jsme se vrátily do školy a jely jsme s Klubem Mladých diváků do Prahy na představení Někdo to rád horké. Měli to krásně zahrané, s tím Táborem se to nedalo ani srovnávat, ale bylo tam plno scén... Které... No, abych vám to trochu přiblížila, tak vám řeknu, že se klukům dost líbily... Vrátili jsme se kolem půl osmé, bylo to nádherné jet autobusem nocí...
A konečně se blíží konec, už popíšu jen dnešek :-D
První hodinu jsme dostávali test, ze kterého mám naštěstí jedničku :-) Další hodinu jsme psali z matiky a z toho, doufám, budu mít také jedničku :-) A pak přišla chemie. Na to jsem se skoro vůbec neučila, protože jsme se vraceli docela pozdě a já padala únavou :-( A psali jsme test. Hned jsme si to opravovali a já jsem věděla, že to mám špatně. Ale když mi to jeden spolužák přinesl, viděla jsem, že mi všechno uznal. Měla jsem tam čtyři veliké chyby, které nešly přehlédnout a my jsme testy měli odevzdat učitelce. Takže i když mi napsal jedničku, já jsem učitelce nadiktovala dvojku, kterou jsem správně měla dostat a já jsem věděla, že ona by to poznala a byl by z toho průšvih. Ten spolužák na mě byl naštvanej, že mi chtěl pomoct. Celá třída mi to vyčítala. Ale je to přece moje věc, ne? Bylo mi to líto, protože jsem jedničku opravdu chtěla, ale co se dalo dělat?
Tak jo, už je konec...
Ahoj
Caddy

P.S. Ještě vám oznamuji, že jsem se spřátelila s Ettelëou, která má krásný BLOGo fantasy. Tady je diplom pro ní :-)

Další článek

10. listopadu 2009 v 16:26 O mně a o blogu
Ach jo... Tak mám zase tu podivnou náladu... Kdy vzpomínám, nebo uvažuju nad tím, co bude... Tentokrát mi už vážně a natvrdo došlo, že jsem v deváté třídě, a že čas utíká mnohem rychleji, než bych si bývala přála... Ach jo... Nechci se loučit s lidmi, s kterými jsem trávila devět let svého života, se kterými jsem trávila skoro více času než doma... Nechci se loučit s mojí známou budovou... A nechci se loučit s učiteli... Možná vám to připadá divné, ale já myslím, že naši učitelé jsou skvělí. Všichni. Samozřejmě, někdy mě něčím naštvou, jednoho učitele moc ráda nemám, ale i to mi nevadí... Mám je ráda...
Už mnohokrát jsem přemýšlela, jaké to bude poslední den... Poslední slova na rozloučenou, poslední úsměvy a objetí... A pak už je nikdy neuvidím...
A už brzy budu končit, protože se mi chce brečet :-( A to si nedělám srandu, prostě mě to všechno dojalo :-(
Já chci zpátky do šesté třídy!!!!!!!!!!! Druhý stupeň je skvělej!!!!!!

Tak, a už jste četli dost na to, abyste si o mě mysleli, že jsem blázen :-)
Vaše podivná Caddy


P.S. Dneska slaví Ennio Morricone, skvělý skladatel filmové hudby. Je mu už 81 let. K jeho nejkrásnějším filmům patří podle mě Misie (The Mission) a Tenkrát na Západě (Once Upon a Time in the West)... Takže všechno nejlepší!!!

Diplomy

9. listopadu 2009 v 16:55 Diplomy a SB
Tak, tady je diplom pro Carol a od ní :-)

Nové spřátelení

8. listopadu 2009 v 15:41 Diplomy a SB
Takže, nadpis říká vše - mám nové SB. Je jím Carol, kterou znám i osobně. Svůj BLOGsi založila teprve nedávno. Určitě ho navštivte, je o Harry Potterovi. A ještě pro ní dělám diplom, ale blog zase blbne, takže nemůžu vkládat obrázky :-( Takže Carol, omlouvám se ti, ale diplom dostaneš později, jo?

A ještě jedna novinka... Dneska jedu do kina!!! Na Harryho Pottera 6. Sice jsem to už viděla, ale stejně se těším!!! S Clarett si filmy vždycky užijeme :-D
Tak se mějte hezky :-)
Vaše Caddy

Prosím!!!

7. listopadu 2009 v 11:39 Různé
Chtěla bych od vás pomoc. Ne pro mě, ale pro Lúthien. Je ve finále v soutěži s Annou Popplewell. Prosím, musí vyhrát!!! Dejte jí hlasy!!! Na téhle ADRESE jí můžete pomoci :-)
Moc děkuju předem :-)
Caddy

P.S. Nezapomeňte okomentovat předešlý článek, tenhle jsem psala jen narychlo, abyste pomohli...

Další kresba

6. listopadu 2009 v 22:32 Moje tvorba
Tak, řekla bych, že je čas na další článek. No... čas... Už bych měla asi spát, ale právě jsme se dokoukali na Shreka 1., takže ještě v posteli nejsem :-D
Už dlouho jste museli číst mojí trochu nudnou povídku, takže sem dám mojí další kresbu :-D Zase jsem čerpala námět z internetu, ale tentokrát jsem si to hooodně pozměnila.

Jsem sama

2. listopadu 2009 v 20:15 Moje tvorba
Tak jsem zase napsala povídku...

Jsem sama. Sama a nikdo mi nemůže pomoci. Pomoci... Ale k čemu? Co mě vlastně trápí? Sama nevím. Možná to, jak jsem osamělá. Možná to, jak jsem rozpolcená, roztrhaná na kusy. Nevím, co mám dělat. A nikdo mi nemůže pomoci. Zmocňuje se mě neodbytný strach. Mé ruce se třesou, tělo se chvěje. Co mi hrozí? Proč nemůžu v noci klidně spát? Proč slyším stále znovu ty těžké kroky za mými dveřmi? Ty kroky, z kterých čiší nenávist a hněv? Jsem sama... A strach se mi rozlévá po celém těle. Ta bezejmenná hrůza se usazuje v mé hlavě a hlodá tam jako cizopasný červ. Ten děsivý pocit nebezpečí, které mi hrozí. Přestože venku získává vládu ten nádherně barevný podzim, já slyším jen teskně kvílivé poryvy mrazivého větru, který naříká v holých větvích vysokých stromů. Nic mě nemůže uklidnit. Nic mě nemůže utišit. Přežiju další den a ulehám ke spánku s novou nadějí, že se všechno zlepší. Ale noc je ještě horší. Znovu se probouzím v černé temnotě, otírám si zpocené čelo a s tlukoucím srdcem naslouchám těžkým krokům za dveřmi. Prsty se třesou a srdce bije jako splašené. Co mám dělat? Kdo mi pomůže? Nikdo. Jsem sama. Tuto noc se všechno ještě zhoršilo. Ke krokům se přidal ještě chladný krutý smích. Mráz mi běhá po těle, opět se mě zmocňuje hrůza a tíseň. Smích se rozléhá po úzké chodbě. V tom smíchu není nic veselého. Je v tom jen pohrdání a výsměch. Ale co jsem komu udělala, že musím takhle žít? Tělem otřásl další záchvat chladu a strachu. Nejspíš je to můj úděl. Být sama. Sama se strachem a temnotou. Opět ulehám do postele a snažím se nevnímat kroky a krutý smích. Pevně zavřu oči a snažím se myslet na něco hezkého. Ale co je hezké v mém životě? Na nic nemůžu přijít, tak jen ležím a snažím se ovládnout mé roztřesené tělo. Konečně přichází ten blahodárný spánek. Avšak i v něm mě pronásledují noční můry. Celá zpocená se probouzím. Můj pohled padl na vycházející slunce. Vychází zpoza zelených kopců a svým zlatým paprskem se mě dotýká. Zahřívá mé zkřehlé ruce a tiší mou úzkost. Slunce... To slovo pro mě je jako nádherná hudba. Unavenýma očima hltám tu krásu a mé srdce zaplňuje naděje. Naděje na lepší život. Naděje na někoho, kdo mě bude mít rád. Naděje... Vstávám a pomalu jdu ke dveřím. Nikdy jsem je neotevřela. Ze strachu, že za nimi bude neznámý svět. Že za nimi objevím něco strašného, co mě v noci probouzí. Ale dnes se nebojím. Mé srdce je naplněno odvahou a odhodláním. Podívám se na slunce, které už je na obloze a začíná svou celodenní pouť. Teplým paprskem mě pohladí a mrkne na mě. A já vím, že nejsem sama. Pomalu se chystám otevřít dveře, když tu zaslechnu kroky. Mé srdce se znovu rozběhne, ale něco mě uklidní. Kroky nejsou jako v noci. Nejsou to ty těžkopádné a hněvivé kroky. Tyhle jsou měkké a vlídné. Jsou trochu nesmělé, chvilku postávají za dveřmi, a pak tiše odcházejí. Stále ještě je ve mně trochu úzkosti, ale odhodlaně otevírám dveře a vtom můj pohled strne. Na podložce přede dveřmi leží kytice lučního kvítí a u toho vzkaz. A já vím, že už nikdy nebudu sama...