Tak, další povídka... Děj je trochu nesmyslný a trochu i nudný, ale snad to přetrpíte :-)
Na pokraji lesa žil jeden stařec. Jedinou společnicí v jeho domě byla stará a líná kočka Sally. Stařec Ezechiel si na všechno vystačil sám - sám si navařil, vyspravil šaty a pospravoval vše, co bylo třeba. Byl to velice moudrý člověk a vyznal se v přírodě a léčení. Mnozí lidé k němu chodili pro radu až ze vzdálené vesnice. Hnědé vlasy už měl protkané bílými pavučinkami, stejně jako dlouhý plnovous. Měl velmi vrásčitou kůži, ale lehký krok a neobyčejně bystré, moudré a laskavé oči. Každé prosbě o radu vyhověl a mnohdy poslal i nějaké bylinky.
Dnes ráno se Ezechiel opět vydával na svou obvyklou obchůzku po lese - nasbírat bylinky. Cestu mu ale zpestřilo neočekávané setkání. V pletené vestě, flanelových kalhotách a s vyřezávanou holí a košíkem v ruce si vykračoval po cestě jako obvykle. Bystře se rozhlížel kolem sebe a hledal bylinky, když vtom uslyšel dětský zpěv. Velmi se podivil, neboť do lesa mnoho lidí nechodilo. Zpěv se blížil a blížil a po starcově tváři se rozlil blažený úsměv. Dívčí hlásek čistý jako stříbro zpíval o rozkvetlých loukách, zurčících potůčcích a lesních vílách. Hlásek se stále přibližoval, až byl velice blízko.
A najednou se na cestě objevilo malé děvčátko a stále si zpívalo. Když uvidělo Ezechiela, zastavilo se, vesele se usmálo a řeklo: "Dobrý den, pane, jmenuji se Betsy a jsem z vesnice. A kdo jste vy?" Stařec se usmál a laskavě řekl: "Já jsem Ezechiel, bydlím kousek odsud. Právě tady sbírám bylinky. Ty ráda zpíváš, Betsy?" Betsy přikývla. Byla to asi sedmiletá dívenka s blonďatými copánky a červenými mašlemi. Její oči zářily jasnou modří jako dvě studánky a v nich se zrcadlila nevinnost a oddanost. Betsy si zapískala krátký nápěvek a řekla: "Ezechieli, můžu s tebou jít na bylinky?" Stařec s úsměvem souhlasil, a za chvíli už Betsy věděla, kterou bylinku použít na bolesti hlavy, jaká je na horečky, a co vzít na kašel. Zdálo se, že jí to velmi baví a po chvíli řekla: "Víte, jste na mě moc hodný a je s vámi legrace. Doma na mě tatínek moc hodný není..." Při těch slovech se malinko zachmuřila, ale pak si zase začala prozpěvovat, chytla se Ezechiela za ruku a vykročili k domovu.
Uběhlo mnoho dní a Ezechiel na setkání s Betsy pořád myslel. Vše bylo jako dřív, lidé k němu chodili pro rady a pro bylinky... Jen pořád viděl Betsyin milý usměvavý obličej a její laskavý hlásek. Jednoho dne zrovna seděl na lavičce před domem a pokuřoval dýmku, když uviděl, jak se k němu namáhavě blíží jakýsi muž. Muž se přiblížil a promluvil povýšeným hlasem: "Já jsem švec Aaron, nejbohatší ze vsi, abys věděl." Samolibě se usmál a pokračoval: "Víš, starochu, já bych sem vůbec nechodil, ale lidi z vesnice mi říkali, že znáš nějaký bylinky. Mám nemocnou dceru." Stařec byl ohromen. Jak může být někdo tak namyšlený? Ale jeho úkolem bylo pomáhat lidem. Ezechiel se laskavě a soucitně usmál a právě se chystal něco říct, ale jakmile Aaron uviděl tento úsměv, přerušil starce a řekl: "Vlastně tě nepotřebuju. Jsi jen starý blázen a o léčení nic nevíš. Dojedu si do města pro pravého doktora." Rázně se otočil a odešel. Ezechiel si povzdychl, ale pomyslel si, že s jeho dcerou to nejspíš není tak vážné, když si švec myslí, že stihne dojet až do města a zpátky.
Stařec už na onu událost skoro zapomněl a jednoho dne se vydal do vesnice pro zásoby. Ve vesnici bylo pár obchodů, tak si nakoupil to nejpotřebnější a sedl si na lavičku. Na vedlejší lavičce odpočívaly dvě vesnické drbny, které probíraly všechno možné. Teď zrovna mluvily vzrušeným hlasem a ať dělal Ezechiel, co chtěl, musel je vyslechnout. "No, a víte, že ševcova Betsy umírá? Prý byl Aaron u Ezechiela, ale je to pěknej nafoukanec, ten švec, takže jel do města pro učenýho doktora. Ale je to taky blázen, vždyť to nemůže stihnout..."
Do Ezechiela jakoby uhodil blesk. Střídalo se v něm nesnesitelné horko a ledový chlad. "Je to ta Betsy, se kterou se setkal v lese? Je to ta malá milá dívenka? Jediný člověk, který s ním mluvil bez zábran a s otevřeným přátelstvím? Ale vždyť je ještě mladá a celý život má před sebou! Byl by jí určitě vyléčil, ale ševcova nadřazenost a pýcha jí odsoudily k smrti. Náhle jakoby Ezechiel zestárl aspoň o deset let. Obličej ztratil mladý výraz, který se skrýval v očích, místo něj nastoupilo utrpení a smutek. Ztěžka se zvedl z lavičky a procházel ulicí, až došel až k obchodu s názvem: Ševcovství - Aaron.
Vešel dovnitř, kde stála u pultu mladá žena s uplakanýma očima. Stařec řekl: "Přišel jsem navštívil Betsy." Žena se rozplakala, ale v Ezechielovi cítila oporu, a tak řekla: "Omlouvám se vám. Je to tak strašné, proč zrovna naše Betsy? Vždycky byla tak veselá... Nic špatného neudělala... A ten blázen Aaron pohrdá starcem Ezechielem (muže před sebou nepoznala), před čtyřmi dny jel do města. Každý ví, že to nemůže stihnout. Naše Betsy už nemá naději..." Ezechiel jí uklidňoval svým upřímným a laskavým hlasem a za chvíli už seděl u Betsyiny postele. Snažil se usmívat, ale pohled na bledou drobounkou dívenku mu vnášel do srdce zármutek. Betsy neztrácela naději, a když uviděla Ezechiela, radostně se rozesmála. On jí pevně stiskl ruku a usmál se na ní. Seděl u ní dlouho, vyprávěl jí příběhy, zpíval si s ní... Betsy byla o mnoho šťastnější a na celé odpoledne zapomněla, že se jí chvíle života krátí. Ezechiel se s ní loučil tak srdečně, jako by to bylo naposled. Betsy mu také pevně podala ruku a objala ho. Starcovi se zamlžily oči, ale snažil se to nedat najevo. Naposledy se s ní rozloučil a odešel...
Druhého dne se vesnicí roznesla zpráva: "Betsy žije a je úplně zdravá!!!" A už mohli vesničané pozorovat malou dívku, jak radostně tančí vesnicí a vesele si zpívá. Když se Aaron vrátil, zjistil, že doktora už není potřeba. Betsy byla úplně zdravá.
Nikdo nikdy nezjistil, jak a kdo jí uzdravil, ale jedno bylo jisté, starce Ezechiela už nikdo nikdy nespatřil...
