Září 2010

Žena ve vodě

21. září 2010 v 17:57 Filmy
Jistě jste aspoň někteří tento film viděli. Je od režiséra M. Night Shyamalan a je strašně krásný!!! Když si přečtete kritiku, převládá spíš špatná - nudný děj a tak, ale tenhle film je na zamyšlení, má úžasné myšlenky!!!

Děj:
Údržbář Cleveland Heep se straní lidí a tiše žije mezi vyhořelými žárovkami a pokaženými spotřebiči obytného komplexu The Cove. Jednou však přijde noc, která navždy změní jeho život - objeví tajemnou mladou ženu Story, která žije v přívodních šachtách pod bazénem obytného komplexu, kde se stejně jako on skrývá před zraky ostatních.

Cleveland zjišťuje, že Story je vodní nymfa z pohádek na dobrou noc, které tajemná stvoření brání v tom, aby podnikla náročnou cestu z našeho světa do toho jejího. Story je obdařena schopností předjímat osudy Clevelandových sousedů, jež jsou úzce svázány s tím jejím. Společně pak všichni musí rozluštit sled tajemných kódů, které jí opět otevřou cestu ke svobodě. Čas však běží jako splašený kůň a lhůta, během které se Story může vrátit domů, se chýlí ke konci - ale všichni nájemníci dávají své životy solidárně v sázku, aby jí pomohli.

Cleveland je pojednou nucen utkat se s démony, se kterými do The Cove přišel a kteří se jej drží, všichni obyvatelé domu pak musí užít zvláštních schopností, jež jim Story pomohla objevit, aby zachránili nejen její svět… ale i ten náš.

žena ve vodě
žena ve vodě
žena ve vodě

A ještě jedno video - začátek (nebo úvod) k filmu:


Svatba a všechno ostatní :-)

19. září 2010 v 17:37 Různé
Tak jsem se vrátila... :-)
V sobotu jsem byla s rodinou na svatbě mojí sestřenice. Obřad v kostele byl nádherný, jako doprovodná hudba byly příčné flétny a varhany. Nevěstě to opravdu moc slušelo :-)

Potom se jelo v koloně asi 50 aut někam do Orlických hor a ve městech se troubilo, což byla legrace :-D Svatební hostina byla super, strašně moc jsme tam jedli :-) (Mimochodem, byla svíčková a hovězí vývar atd...........) Na té svatbě byla hrozná legrace, hrála tam skvělá hudba a my jsme tam tancovali :-) Se všemi mými příbuznými je legrace a hráli jsme různé hry a tak :-)
Takže celkový dojem: úžasné, akorát jsem strašně unavená :-D

Další zpráva: vyhrála jsem v SONF u Iness!!! Dokázali jsme, že LotR je nejlepší!!! Moc vám všem děkuju za pomoc a hlasy :-) Mám z toho radost :-)

Dnes bylo u nás v kostele 1. sv. přijímání dvou holek od sousedů. Bylo to krásné, obě vypadaly nádherně!!!!!!!!!

A ještě něco - mám hroznou rýmu :-( Není mi úplně špatně, ale nejlepší to taky není :-( A navíc se musím hrozně moc učit a vůbec nestíhám :-(

Mějte se hezky,
Caddy

Deset věcí, které mám ráda

12. září 2010 v 14:34 Různé
Tato hra má následující pravidla:

1. Uvést, kdo Tě do hry pozval
2. Vyjmenovat 10 věcí, které máš rád
3. Prostřednictvím komentáře pozvat dalších 10 osob do hry

Nejdřív jsem si říkala, že se možná nezúčastním, ale pak mě napadlo: Proč ne?

1. Do hry mě pozvala Vendy s blogem na TÉHLE adrese...
2. Takže tady máte moje odpovědi :-D
  • Mám ráda Pána prstenů. Nikdy jsem neviděla lepší film nebo nečetla propracovanější a hlubší knihu...
  • Mám ráda pozorování rozžhavených uhlíků a vesele si hrajících plamínků v ohni. Podivně mě to přitahuje.
  • Mám ráda omamnou a kouzelnou vůni skořice. Připomíná mi Vánoce, lembas a všechny hezké chvíle.
  • Mám ráda, když kočka přede. Uklidňuje mě to.
  • Mám ráda zpěv ptáků a vůni květin a čerstvě posečené trávy. Znaky léta.
  • Mám ráda slunce a měsíc. Dva opaky. Teplá zlatá záře, ze které čiší naděje a optimismus a nepopsatelný pocit při západu slunce. A měsíc? Chladný a stříbrný... Měsíc skrývá tajemno a nadpřirozeno...
  • Mám ráda čaj s medem. Dodá novou energii.
  • Mám ráda knihy a psaní příběhů. Můžu s nimi utéct před realitou a snít ve svém vlastním světě.
  • Mám ráda ticho, kdy jsem sama se svými myšlenkami.
  • Mám ráda, když přijdu ze školy. K tomu snad nemusím nic dodávat :-D
A ještě spoustu dalších věcí, které se mi tam nevešly...

3. A tímto zvu další lidi:


Mám vís SB, než jsem mohla pozvat lidí, ale to neznamená, že ty, které jsem nepozvala, mám míň ráda... To vůbec ne, prostě jsem vybrala deset lidí...

A pokud si o mě po přečtění odpovědí myslíte, že jsem blázen, asi máte pravdu :-D
Caddy

P.S. Pokud jste ještě nečetli předchozí článek (s mojí povídkou), můžete se kouknout i tam :-)

Den Očekávání

10. září 2010 v 18:47 Moje tvorba
Tak dodávám opět něco z mé tvorby, ale nestihla jsem napsat nic nového, tato povídka je stará už několik let... Prosím, omluvte případné chyby, nelogičnosti i naivní děj, ale nemám teď moc času, abych se s tim nějak piplala...

A pro ty, co četli mojí knížku: je tam několik výrazů nebo kratičkých scének stejných nebo podobných jako v mojí knize, ale tohle bylo dřív a něco jsem prostě do knihy převzala...

Mráz si držel vládu už několik dní, a když nastal Den Očekávání, neučinil vyjímku. Okna všech chaloupek v městečku byla pokryta tenounkou vrstvičkou ledových květů a na okapech visely nádherné rampouchy. Už přes týden pokrývala krajinu kolem měkká sněhová peřina a odřízla tak město od okolního světa.
V Den Očekávání, který byl ve městečku stejně známý jako u nás Vánoce nebo Velikonoce, byl vzduch tak mrazivý, že se téměř nedalo dýchat a lidé, kteří ještě něco zařizovali, nosili přes obličej tlusté vlněné šály. Pouze jedna dívka byla oblečená jen do tenkých šatů a vlněného šátku, který jí volně splýval přes ramena, a který pevně svírala v prokřehlých prstech. Dívka šla bosa, jemné krystalky sněhu se jí zarývaly do mrazem zarudlých chodidel. Ale ona si nestěžovala. V životě zažila už tolik věcí a postihlo ji tolik ran, že se naučila všechno tiše snášet. Nejhorší ranou však byla nehoda, která ji umlčela navždy. Dívka byla němá... Lia byla z chudé rodiny, která bydlela v malé chaloupce na konci vesnice. Měla čtyři mladší sourozence, nejmladší Adeline byly dva měsíce. Maminka i tatínek tvrdě pracovali, a proto neměli čas na děti, což musela vynahradit nejstarší Lia. Každý den brzy z rána musela jít na druhý konec města, aby vyměnila upletené oblečení za trochu jídla. A i přesto, že byl Den Očekávání - největší svátek v roce, nemohla svoji povinnost zanedbat. Měla světlé vlasy spletené do copu, který měla omotaný kolem hlavy. V drobném obličeji se zračil smutek a zoufalství, ale v jejích fialových očích, které se tak záhadně třpytily, měla ukryto něco jiného - naději a odhodlanost...
Lia si oblékla to nejteplejší, co měla a vyrazila do zasněžených ulic. Za okny domků, které lemovaly ulici, svítily svíce a za skleněnými výlohami se houpaly barevné lampionky. Pod jejíma nohama křupal čerstvý sníh a ona za sebou zanechávala řadu měkkých stop. Potkávala spěchající lidi nebo mladé páry, které se pomalu a zamilovaně procházely, ale ona si jich skoro nevšimla. Ona měla oči jen pro těch pár chudáků, kteří na tom byli ještě hůř než ona. Leželi na zledovatělých ulicích, a protože nikdo nebyl tak ochotný a obětavý, aby jim pomohl, pomalu tam umírali. Lia jim nemohla pomoci, protože neměla ani nic pro sebe a svou rodinu, ale když se jí zrovna zadařilo, se soucitným, ale bezmocným úsměvem jim podala vlněný šátek nebo něco pro zahřátí. A oni to vždycky s vděčností přijali...
Lia spěchala dál a nedbala na stále se stupňující bolest v chodidlech. Jen si přetáhla šátek těsněji k tělu. Když došla k cíli cesty, vyměnila obvyklou dodávku pletených výrobků a dostala bochník chleba a láhev mléka. Cestou zpět si pospíšila, bála se o to nejdrahocenější, co měla - jídlo pro svou rodinu. Uklidnila hladové žaludky svých sourozenců a předala děti své o rok mladší sestře Beth, ona musela zařídit ještě několik věcí, aby mohl Den Očekávání začít i pro ní a její rodinu.
Právě se chystala přejít ulici, když tu se ze zatáčky přihnal jakýsi tmavý kočár tažený černými koňmi. Koně se s divokým výrazem v očích hnali jako splašení. Lia jen tak tak uhnula z cesty, při tom však vrazila do nějaké paní. Ta se na ní přísně podívala a odkráčela. Lie bilo srdce jako splašené a prsty se jí třásly. Když se trochu vzpamatovala, vydala se dál, ale vtom uviděla onen kočár, který jí předtím málem smetl pod kola. Byl z velmi tmavého drahého dřeva a byl bohatě zdobený. Lia zůstala stát pár kroků od něho. Nemohla od něj odtrhnout oči, něco na tom kočáře jí přitahovalo, ale zároveň věděla, že ten kočár skrývá něco zlověstného. A v tom za sebou uslyšela kroky. Prudce se ohlédla a spatřila elegantně oblečeného muže, který směřoval ke kočáru. Měl hladkou, téměř bílou pleť a temné chladné oči vyzařovaly nebezpečí a temnotu. Když spatřil Liu, jak zírá na kočár, řekl: "Hezký pohled, že ano? Byl také velmi drahý. Kde bydlíš?" Pronesl to se zřetelnou pýchou a samolibostí, ale Lia z něj vycítila nebezpečí, které z něj sálalo tak silně, až se Lia otřásla. Když na mužovu otázku neodpověděla, do obličeje se mu vkradl zlý výraz, i když se snažil ovládat. "Tak ty nechceš odpovědět?" Lia začala bezmocně gestikulovat rukama, ale muži to bylo jedno, naštvalo ho, že se malá holka chová tak drze a nebojí se mu odporovat. Podivný muž napřáhl paži a uhodil bezmocnou dívku do obličeje, až upadla na promrzlou zem. Potom odkráčel do svého kočáru a rychle odjel.
Dívka se zvedla ze sněhové pokrývky a otřela si poraněnou tvář. Na prstech jí zůstala krev. Poznala, že jí teče z nosu, a tak si tam přiložila sníh, aby krvácení zastavila. Teprve když se vzpamatovala z šoku, ohlédla se směrem, kterým zlověstný muž odjel. Když si to tak zpětně přehrávala, zjistila, že jí něco utkvělo v paměti, když muž napřahoval ruku k ráně. Bylo to maličké tetování v podobě přeškrtnutého slunce. Když si to uvědomila, strnula. Určitě to byl člen Hnutí odporu Světla!!! Lie se zamotala hlava, když si představila, že ji onen muž mohl zabít a už chápala, proč cítila to nebezpečí. Setřela si pot z čela a slzy z tváře a vydala se na cestu domů, bála se, že potká někoho z Hnutí odporu Světla znovu. Celá se třásla, jednak zimou a jednak prožitým šokem. Na cestě domů se na chvilku zastavila a pak změnila směr. Došla k chaloupce na konci vesnice, kde bydlela stará paní, které Lia vždycky říkala babička. Chaloupka byla ze dřeva, ale vypadala útulně a z oken se linula příjemná záře...
Lia vešla do místnosti, kde v krbu vesele plápolal ohěň. Babička seděla v měkkém křesle a něco pletla. Byla to drobounká žena s vrásčitou kůží a kulatým veselým obličejem. Měla šedé vlasy svázané do měkkého uzlu a tichý konejšivý hlas. Každého dokázala uklidnit nebo rozesmát a každý si s ní rád povídal. Byla to velice moudrá žena, plná zkušeností. Zažila mnoho zlého i mnoho radostí, byla neuvěřitelně sečtělá...
Slyšela vrznout dveře a podle tichých drobných krůčků poznala Liu. Otočila se a s milým úsměvem řekla: "Vítám tě, Lio. Jsem ráda, že jsi mě přišla navštívit." Lia se na ní usmála, ale stále se třásla. Babička to na ní poznala, a tak jí konejšivě a pevně objala. "Co se stalo?" zeptala se stará paní pátravě. Lia vzala papír a tužku, které nosila v kapse zástěrky, a napsala: "Pověz mi něco o Hnutí odporu Světla, prosím." Paní se zamračila a na čele se jí objevila drobná vráska zamyšlení a starosti. "Tak dobře," svolila po chvíli. Posadila Liu do měkkého křesla u krbu, aby se zahřála. Její nohy omyla vlažnou vodou a omotala šátkem. Pak jí dala hrnek s bylinkovým čajem, ze kterého se skoro ještě kouřilo a postavila před ní talířek s malými koláčky s povidly. Lia vděčně přijala a uvelebila se v křesle. Babička si k ní přisedla a začala.
"Hnutí odporu Světla je velice nebezpečná organizace. Vstupují do ní jen muži, ženy nesmí, i kdyby chtěly. Jsou to lidé, kteří zasvětí svůj život zlu, podvolí se vládě Tmy. Nosí tmavé, ale drahé oblečení a na první pohled působí dojmem nějakých šlechticů nebo bohatých měšťanů. Nebojí se ničeho, dokážou člověku hodně ublížit. Každý rok na Den Očekávání se rozdělí do měst a vesnic a protestují proti Světlu. Chtějí nadělat co nejvíce zla, někteří aby lidi vystrašili, někteří jen tak pro radost. Jsou moc nebezpeční..."
Pak se babička zarazila a zeptala se: "Proč se ptáš? Co se stalo?" Lia jí všechno napsala, věděla, že se ženě může svěřit. Té se na obličeji mihla starostlivost a pověděla: "Tak to vidíš, je Den Očekávání a jsou tu zase. Bojím se, že se něco strašného stane. Ale nebudeme se bavit o takovýchto věcech. Jsi malá na takové zlo. Chvilku si odpočiň, já ti povím jeden příběh..." Lia se pohodlně opřela, zavřela oči a zaposlouchala se do babiččina vyprávění. Babička byla znamenitá vypravěčka a za chvíli se už Lia vznášela ve světě dobra, kde si lidé pomáhali a byli na sebe hodní. Lia věděla, že je to neskutečné, ale při těchto příbězích si vždycky odpočinula...
Když přišla domů, cítila se líp. Byl tam hluk, jak se všichni připravovali na večerní slavnost. Všichni si brali to nejteplejší oblečení a do rukou lampičky a lampiony. Lia se dívala na ty rozzářené obličeje svých sourozenců a pak pomyslela na večer. Na slavnost Dne Očekávání se už moc těšila, každý rok to byla nádherná událost...
I když byla městečko malé, žilo v něm hodně lidí a všichni se sešli na náměstí. Protože byla zima, brzy se stmívalo, a tak na inkoustově modré obloze svítily drobounké hvězdy, které zářily jako maličké diamanty. Lidé si mezi sebou vzrušeně šeptali, ale i tak bylo téměř ticho. Ticho naplněné očekáváním.Všichni měli v ruce lampion nebo aspoň lampičku, které svítily do tmy a naplňovaly celou náves světlem. A v tom lidé uslyšeli zpěv. Nebyl to zpěv, jaký čekali, jaký se ozýval vždy v Den Očekávání. Byly to hrubé hlasy plné hněvu a nenávisti. Naplňovaly vzduch úzkostí a strachem. Lidé se tiskli k sobě, známí i neznámí, jako by se chtěli navzájem ochránit. A najednou z jedné ulice vyšla skupina asi sedmi mužů. Byli oblečeni v černém, jen se jim na hrudi rudě leskl znak přeškrtnutého slunce. Zpívali a zpívali a lidé se roztřásli strachy. Pevně se k sobě tiskli, ale už upadali do beznaděje. A náhle se z druhé ulice vynořila drobná postava jakési dívky. Nesla v ruce lampion a ve tváři měla odhodlání. Světlé vlasy jí vlály do obličeje, ale ona si je jemným pohybem ruky odhrnula. Tváře měla zrůžovělé během, jak se snažila rychle dostat na náves. Všichni lidi se na okamžik probrali ze svého strachu a ze své strnulosti a polekaně pohlédli tím směrem. Ale muži přidali na síle a hrubosti hlasů a opět byl vzduch prosycen nenávistí a vztekem. Dívka zvedla hlavu, oči se jí fialově zatřpytily a jasným a zvučným hlasem vykřikla: "Ať žije Světlo a jeho věčná vláda!!! Ať nikdy nepodlehneme Tmě!!!" A v tu chvíli lidé procitli. Pevněji sevřeli své lampiony a pozvedli je do výšky. Vzduch se naplnil voláním plným naděje, kterou jim do srdcí vnesla ona dívka: "Ať žije Světlo!!!" Muži pohlédli se strachem v chladných a krutých očích na světlo, které se šířilo z lampiček a lampionů, a které zahánělo tmu, poté skřivili tvář hněvem, nasedli do černých kočárů a odjeli. Dívka se přidala k davu s rozzářenou tváří.
"Lio, jak je to možné?" Lia uslyšela roztřesený hlas babičky a otočila se. Babička se na ní nechápavě a pátravě dívala. Lia odpověděla jasným hlasem, ale jakoby přicházejícím z velké dálky. "Světlo na mě seslalo své požehnání." A pak se radostí rozplakala...
Mezitím se lidé uklidnili, a protože už byli všichni, slavnost mohla začít. Ozvaly se první tóny Oslavné písně, která vždycky patřila ke Dni Očekávání. Do sametové tmy se ozývala jímavá nádherná melodie beze slov; jen melodie vyjadřovala díky za všechno, co se stalo v uplynulém roce a prosby o ochranu do roku dalšího. Smutné tóny střídaly tóny radostné a plné naděje. Lidé plakali štěstím a šli v průvodu vesnicí. Třpytící se sněhová pokrývka křupala pod tolika lidmi a rampouchy na domcích jakoby cinkaly o sebe a přidávaly se k oslavám. Byl to nádherný pohled, jak se ve tmě, která panovala, rozsvěcí tisíce světel, která přinášela naději a pokoj do všech srdcí. Průvod světel procházel celou vesnicí a několik mužů, pověřených nošením slavnostních pochodní, rozsvěcelo světla na lampách, takže bylo město osvětleno i po odchodu celého průvodu. Melodie se dotýkala každého a nádherné tóny utvrzovaly každého, že je nejšťastnějším člověkem na světě. Lia šla s ostatními a plakala štěstím a dojetím nad krásou okamžiku. Šla ruku v ruce s babičkou, svými rodiči i sourozenci; svými nejdražšími. Všichni na sebe pohlédli a to, na co by slova nestačila, vyjádřili jediným pohledem...

mráz

Jsem to ale trdlo :-D

6. září 2010 v 15:41 O mně a o blogu
Já jsem fakt pako :-D Už před třemi dny jsem měla oslavit 2. narozeniny svého blogu a já jsem na to zapomněla... :-D
Tak nic, prostě tímto vám dávám vědět, že jsem tu s vámi už dva roky... Je to zvláštní sledovat blog, jak se vyvinul a změnil. Jsem vám moc vděčná za to, že sem chodíte, komentujete články, radíte mi a pomáháte... Plno z vás už znám i osobně, a i když ne, mohu říct, že jste hrozně milí :-)

Do komentářů můžete napsat, co se vám tu nejvíc líbí a jaký článek byste tu chtěli v nějaké blízké době mít.. (cokoliv - něco o filmu nebo knize, případně o hercích, spisovatelích, nějaké video nebo hudba, něco z mé tvorby... to je opravdu jedno :-D)

Tak se mějte hezky,
Caddy

P.S. U nás je tak hezké počasí, že mám skvělou náladu a chce se mi něco psát, ale bohužel se musím učit na zejtřejší test :-( Ale to neva, náladu mi to zatím nezkazí :-)
Právě poslouchám takovu oddechovou pohodovou hudbu a přemýšlím, že večer upeču lembas... Pokud bude čas :-D
dort

The Phantom of the Opera

4. září 2010 v 16:22 Filmy
Nedávno jsem viděla úžasný film Fantom opery, tak vám o něm chci něco napsat :-)

Děj:
Mladá Christine zpívá ve sboru v Opeře a slyší tajemný hlas z hlubin. Ten podporuje její talent a učí jí. Ona mu říká Anděl hudby, ale nikdo nevěří v jeho existenci. Jen učitelka baletu, paní Giryová, ví, že Christinin tajemný "Anděl hudby" je vlastně Fantom , znetvořený hudební génius, jenž obchází divadelními katakombami a děsí členy souboru. Primadona Opery se jednou naštve a odejde a není hlavní zpěvačka do opery, která má mít premiéru. Nezbývá nic jiného, než dosadit tam Christine, která uchvátí diváky i Fantoma. Ten se rozhodne učinit svou oblíbenkyni operní hvězdu. Není však jediným mužem, který je mladou sopranistkou nadšen. Christine se zanedlouho začne dvořit bohatý divadelní mecenáš, vikomt Raoul de Chagny. Byť je Christine svým charismatickým rádcem (Fantomem) okouzlena, zároveň ji nepopiratelně přitahuje švihácký Raoul. To Fantoma mučí. A protože ho od malička kvůli jeho nemoci týrali a potom musel celý život žít osamělý v hlubinách Opery, jeho duše se pokřivila a on je plný nenávisti a hořkosti. Christine miluje, ale ona si chce vzít Raoula.
Konec nebudu prozrazovat, ale je to hrozně smutné :-(
Doporučuju shlédnout, je tam nádherná hudba (pro ty, co nesnáší operní zpěv, to není) i ten příběh je hrozně silný...

1
4
3
2

Všechno možné :-D

1. září 2010 v 15:58 Různé
Já vím, říkala jsem, že se tu teď neobjevím. Ale ono je tolik a věcí na vyprávění!!!

Tak - adapťák. Odjížděli jsme v neděli ráno. Sraz byl před gymplem a my jsme jen tak postávali v hloučcích před školou - skoro nikdo nikoho neznal, takže to bylo trochu rozpačité. Dopoledne jsme dorazili na Monínec, kde se adaptačný kurz měl konat. Sedli jsme si všichni (62 žáků + 5 učitelů) do kruhu a začalo představování. Potom si každý vylosoval jedno písmeno (v každé třídě bylo každé písmenko 4x) a během kurzu se měl dozvědět, co to je.
A pak jsme pořád hráli různé hry (sportovní, psycho hry na poznávání svých spolužáků a sami sebe, hry na podporu kolektivu atd.) a dělali různé aktivity (lanový park...). Bylo to docela náročné a já jsem byla hodně unavená, jenže první noc byla noční hra a skoro jsem se nevyspala. Tak jsem se těšila na druhou noc, ale táborák se protáhl až do půl dvanáctý a pak řekli mě a dalším třem z mé třídy, že nám vysvětlí naše písmeno. Já jsem měla V jako výsadek. Takže jsme si vzali baterky a mobily a oni nám zavázali oči a my jsme museli mlčet, jinak by nám strhli body. Pak nás na nějakém místě vyložili a naše skupinka se sama musela dostat zpět. Naštěstí nám dali ofocenou mapu, takže jsme po silnici došli do nejbližší vesnice a pak se koukli do mapy a nejbližší cestou jsme šli zpět. Bylo to skvělý a dobrodružný!!!

Celý adapťák byl super a moc se povedl!!! Mí spolužáci jsou hrozně milí a fajn a snad z nás bude dobrý třída. I učitelé byli sympatičtí a usměvaví a v pohodě!!!

A ještě něco - Lucerna slaví své 22. narozeniny, tak jí přeju všechno nejlepší :-)

P.S. Tohle jsou fotky z dovolené (Německo, Rakousko), oni tim svítí, takže to bylo všude po městě a já jsem si při tom vzpomněla na Lucernu, tak jsem fotila, jak jsem mohla :-) (ale dám jich sem jen pár)
lucerna
lucerna
lucerna
lucerna
Tak se mějte hezky a přeju vám všem hodně štěstí a úspěchů do nového roku :-)
Caddy