Další povídka z mé tvorby. Napsala jsem ji už dřív, ale odhodlala jsem se vám ji ukázat až teď. Prosím, omluvte mé chyby (a nelogiku)...
Jméno Puella jsem vybrala proto, že latinsky znamená dívka...
Dívka stála na louce a přes závoj slz pozorovala hořící dům. Žhavé plameny šlehaly vysoko do výšky a olizovaly dřevěné trámy. Cítila jeho žár, jeho moc a sílu ničit a zabíjet... Nevěděla, jak dlouho tam stála... Plameny zmizely a z původně krásného domku zbylo jen pár ohořelých prken... Rozběhla se k domu, tedy spíš k tomu, co se z něj stalo. Mezi ohořelými a stále ještě žhavými zbytky viděla zuhelnatělé hadry, dříve jejich oblečení. Šla dál a najednou jí něco zaskřípalo pod nohama. Shýbla se po původu zvuku a uviděla porcelánový střep. Kusem látky ze svého oblečení ho jemně otřela a uviděla část nápisu: Mamince. Věděla, o jaký hrnek jde. Koupila ho pro svou milovanou maminku... Jako smyslů zbavená běžela dál, prohrabávala se sutinami a hledala to, co jí bylo nejdražší. Nakonec to našla kus od rozpadlého domku. Věděla, že to chce vidět, ale nic ji nemohlo připravit na ten děsivý pohled, který se jí naskytl. Lesklé a popálené tělo leželo v nepřirozeném úhlu, a kdyby dívka nevěděla, o koho jde, nejspíš by to nepoznala. Byla to její maminka. Její nejdražší. Ta, která jí ráno budila a dělala snídani, ta, se kterou se proháněla venku, ta, která jí četla před spaním a ta, která ji oslovovala s láskou: "Puello..."
Dlouho, dlouho tam Puella seděla a nechávala slzy padat na mrtvé tělo. Potom pomalu vstala a zaslepená bolestí zvolala: "Jak jsi to mohl dopustit? Proč se to stalo zrovna nám? Běž pryč! Už nikdy tě nechci ani vidět!!!" Jako by jí ta řeč vysílila, sesula se na zem a zrychleně dýchala. Potom usnula... Dívka otevřela oči a před sebou spatřila kus ohořelého dřeva. Na všechno si brzy vzpomněla a v srdci jí začala pomalu klíčit nenávist. Nenávist k tomu, který to všechno způsobil. K tomu, který to mohl zastavit, ale neudělal to. Vymýšlela si plno důvodů, i nepravdivých, proč ho nenávidět. Nevěděla, co dělat. Nevěděla, jak dál. Rozběhla se k lesu a nedbala na ostré kamínky nebo trní. Potřebovala ze sebe dostat ten vztek. V lese se nezastavila, neobdivovala jeho krásu, jako to dělala vždycky, ale běžela dál a dál. Nedbala na únavu, hlad a žízeň. S divokým výrazem ve tváři utíkala jako štvaná zvěř. Puella běžela několik hodin a často padla vysílením k zemi, ale vstala a utíkala dál. Les byl rozlehlý a ona nikde neviděla konec, ale bylo jí to jedno. Najednou ucítila prudkou bolest v kotníku. Zamotala se jí hlava a obklopila ji tma.
Když opět otevřela oči, zalila ji nová vlna bolesti. Dívka za sebou spatřila ostrý kámen, o který zakopla a zranila se. Ležela na zemi, vyhublá a podrápaná. Pomalu se jí začala pročišťovat hlava. Došlo jí, že neví, kde je, že potřebuje vodu a nějaké jídlo, a že potřebuje ošetřit. Hněv v sobě už dávno neměla a místo něj se jí do srdce vkradla lítost a stud. Jak mohla být tak hloupá? Rozhlédla se kolem sebe. "Jsi tady?" zeptala se Puella s tichou prosbou a potom pokračovala: "Prosím, můžeš mi to vůbec někdy prominout? Vím, že jsem ti svým chováním způsobila bolest. A vím, že bez tebe nemůžu žít. Odpusť mi. A prosím, pomoz." Opět jí po tvářích stékaly malé pramínky slz, ale tentokrát neplakala sebelítostí nebo zoufalstvím, ale plakala nad svou hloupostí a nad tím, že ublížila tomu, který ji miloval a který se o ní staral. Náhle ucítila, jako by jí někdo utíral tváře mokré od slz, a uslyšela hlas. Ten měkký, vlídný a soucitný, který tak ráda slýchávala. "Nikdy jsem tě neopustil, mé dítě, jsem tady s tebou. Jsem rád, že ses ke mně vrátila. Mám tě rád; takovou, jaká jsi." Dívka se dojatě usmála. Jak může být někdo tak laskavý? A jak může být něčí láska tak nekonečná? Řekla jen: "Prosím, zůstaň se mnou," a věděla, že on pochopil, co cítí. Usnula v jeho náruči a spala klidně a pokojně...
Puella se probudila v malé místnosti. Oknem proudily dovnitř paprsky světla a ode dveří se linula příjemná vůně. Posadila se na posteli a zjistila, že má na sobě světlou košili. Její rány někdo očistil a na kotníku měla obvaz. Dívka si zkusila stoupnout, ale ostré bodnutí v noze způsobilo, že si musela znovu sednout. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vešla stará paní. Měla šedivé vlasy přikryté šátkem a veselou usměvavou tvář. Pozdravila a Puella, celá překvapená, jí pozdrav opětovala. "Kdo jste?" zeptala se udiveně, ale paní řekla: "Budeme mít ještě spoustu času se více poznat. Teď musíš něco sníst." Vzala dívku do náručí, jako by byla jen pěříčko, a odnesla jí ke stolu. Tam si k ní přisedla, a zatímco ona jedla, stařenka se jí představila. "Jmenuji se Sophia. Spolu se svým manželem tady na kraji lesa žijeme už spoustu let. On je pastýř, chodí pást ovečky na louky kolem nás. Zrovna včera se mu jedna zatoulala do lesa. Slyšel jí bečet, a tak se za ní vydal. A najednou ji uviděl. Ležela na zemi. Když přišel blíž, uviděl tam i dívku. Byla celá poškrábaná a vyhladovělá, ale vypadalo to, že je šťastná. Vzal jí do náruče a ovečka ho následovala. No, a tak ses ocitla u nás..." Sophia je usmála a dívka si jí pozorně prohlížela. V jejích očích bylo tolik moudrosti a lásky, že věděla, že jí může věřit. Po snídani učila stařenka Puellu šít a vyšívat, protože dívka musela sedět. Potom Sophii pomáhala s obědem a seznámila se se starým pastýřem. Věděla, že je šťastná... Noha se jí dávno uzdravila a Puella chodila s pastýřem pást ovečky. Naučil jí vyřezávat ze dřeva a plno dalších věcí. Také pomáhala Sophii v domáctnosti. Začala nový život plný radovánek i starostí a nikdy nezapomněla, kdo jí pomohl, když byla v tísni, a kdo jí nikdy neopustil...