Listopad 2010

Filmy z ankety

30. listopadu 2010 v 18:11 Různé
Tak vám sem napíšu filmy, ze kterých byly použity šaty do mé ankety.

1. Alenka v Říši divů
2. Pokání
3. Titanic
4. Harry Potter (4)
5. Pán prstenů
6. Pán prstenů
7. Harry Potter (7)
8. Pán prstenů

Můžete ještě hodnotit předchozí článek :-)

Další anketa :-)

29. listopadu 2010 v 17:18 Různé
Tak sem přidávám další anketu, tentokrát je na šaty z filmů... Je na vás, jestli poznáte, z čeho to je :-) Můžete vybrat ty nejhezčí a nebo se prostě jen tak dívejte :-)

1.
1
2.
2
3.
3
4.
1
5.4
6.
5
7.
Hermiona
8.6
Tak hlasujte :-)
Mějte se krásně,
Vaše Caddy

Je to i můj život

26. listopadu 2010 v 20:55 Filmy
Nedávno jsem viděla film Je to i můj život. Moc se mi líbil, tak bych vás s ním chtěla seznámit :-)
Mimochodem, hraje tam Abigail Breslin (akorát je tam starší než ve filmu Znamení), Alec Baldwin a Cameron Diaz. Myslím, že všichni hrajou skvěle!!!

Tady máte děj: (zdroj: www.csfd.cz)
Anna (Abigail Breslin) se narodila proto, aby zachránila svou starší sestru Kate (Sofia Vassilieva), u které byla už ve dvou letech diagnostikována leukémie. Až do svých třinácti let Anna Kate darovala geneticky vhodnou krev, kostní dřeň, podstoupila spoustu procedur. I přes to vše se nemoc vrátila, Kate selhaly ledviny a od Anny se čekalo, že ji jednu poskytne. Ta si místo toho najala právníka (Alec Baldwin), aby její rodiče nemohli rozhodovat o jejím zdravotním stavu. Za tímto rozhodnutím se však vyskytuje víc, než rozmar náctileté sestry...

A ještě trochu jinak napsané:
Co drží rodinu pohromadě? Nick Cassavetes, režisér Zápisníku jedné lásky a Johna Q., v tomto filmu o milující rodině, zkoušené - a semknuté nemocí dítěte, znovu dokazuje, s jakou jistotou umí zacházet s příběhy o hloubce lidských emocí. Cameron Diaz, Abigail Breslin, Alec Baldwin a další členové výjimečného hereckého obsazení s velkým citem oživují příběh jedenáctileté Anny Fitzgerald, která má být dárcem pro svou nemocnou sestru, ale nakonec se začne domáhat práva rozhodovat o vlastním těle. Tento akt svobodné vůle možná Fitzgeraldovi rozdělí - anebo se stane prvním krokem k vítěznému pochopení oddanosti, důstojnosti a významu rodiny. 

Napsala bych o tom víc, ale nechci vám prozradit konec :-) Je to opravdu krásný film, úplně jiný, než na jaké jsem se v poslední době dívala. A má i krásné myšlenky :-)
Je to i můj život
Omlouvám se, lepší obrázek jsem nenašla :-(

Další úryvek z PP

24. listopadu 2010 v 18:03 Pán prstenů
Přidávám další úryvek :-) Tentokrát je jen kratičký. Také je z třetího dílu - str. 270:

"Pokud jde o Bilba," odpověděl Gandalf, "očekává stejný den jako Aragorn a ví, co tě zdržuje. A pokud jde o ubíhající dny, je teprve květen, léto ještě nepřišlo, a přestože všechny věci vypadají změněny, jako by pominul věk světa, pro stromy a trávu to není ani rok, co ses vypravil."
"Pipine," zvolal Frodo, "neříkal jsi, že Gandalf už není tak tajnůstkářský,jako býval? Myslím, že byl jen unavený po práci. Už se zase vzpamatovává."

Líbí se mi ty poslední věty :-D

Novinky

22. listopadu 2010 v 19:55 O mně a o blogu
Tak nejdříve - včera jsem byla na Harry Potterovi 7 (část 1.)!!!!!!!!!!!!!

Jela jsem s mojí sestrou, Iness, její sestrou a mojí kamarádkou. Když jsme dorazili do Prahy, museli jsme z metra jít ještě asi dvěma ulicema, abychom našli to kino (Galaxie). Docela jsme s holkama bloudily, ale pak jsme si všimly jedné cedule a našly správnou cestu. Měli jsme opravdu hodně času, tak jsme se stavili v Mc´Donaldu a v jedné pěkné cukrárně, kde jsme si daly zákusky a poháry. Při tom jsme si povídaly a byla to sranda :-D (Iness, pamatuješ na sekyru? :-D)
Konečně jsme mohly jít do sálu, kde jsme se pohodlně usadily a promítání začalo. Viděla jsem ukázky na Letopisy Narnie (Plavba Jitřního poutníka) a už se na to těším!!!

Film mě vůbec nezklamal, byla jsem nadšená!!! Kromě toho, že tam Harry vypadá jako blbec, se mi to opravdu líbilo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Tak moc se těším na druhou část!!!!

Další novinka - jsem nemocná. Dostala jsem rýmu a nebylo mi moc dobře a ve škole to bylo ještě horší, třásla jsem se zimou a tak. Takže jsem si odpoledne šla lehnout a zítra nejdu do školy, mám teplotu.

Snad stihnu něco napsat, až budu mít zítra volno, ale budu muset stihnout ještě věci do školy a tak...

Mějte se hezky,
zdraví vás
Caddy :-)

Úryvek - Pán prstenů, Návrat krále

14. listopadu 2010 v 10:08 Pán prstenů
Nejdřív se vám musím omluvit, jak moc vás zanedbávám a vlastně i svůj blog. Nechci se pořád jen vymlpouvat na školu, ale já mám vážně pocit, že se z toho brzy zblázním. Často si uvědomím, jak jsem se změnila. A bohužel k horšímu. Už nejsem tak vyrovnaná a tak trpělivá, více věcí řeším, místo abych je hodila za hlavu. Ze všeho mám těžkou hlavu a míň se směju. Poraďtě mi, jak se mám opět změnit k lepšímu? Chtěla bych se zase tak často smát, jako dřív, ale vlastně není čemu... No nic, tenhle článek měl být o něčem úplně jiném :-)

Už dlouho jsem nepsala nic z Pána prstenů - tak to tu máte. Je to úryvek ze 3. dílu. Str. 252 (nakladatelství Argo, 2007):

"Hle, páni rytíři a udatní muži bez hany, knížata a dobrá gondorský lide, Rohanští jezdci a vy, synové Elrondovi, Dúnadani ze Severu, elfe a trpaslíku, veliká srdce z Kraje a všechen svobodný lide Západu, slyště nyní můj zpěv. Budu vám totiž zpívat o Frodovi s devíti prsty a o Prstenu osudu.
Jakmile to Sam uslyšel, hlasitě se rozesmál čirou radostí, vstal a vykřikl: "To je přece sláva a nádhera! Všecka přání se mi splňují!" Pak se rozplakal.
Celé vojsko se smálo a plakalo a uprostřed jejich veselí a slz zazněl jasný hlas pěvce jako stříbro a zlato. Všichni muži ztichli. Zpíval jim tu elfským jazykem, tu řečí Západu, až jejich srdce, raněná sladkými slovy, přetékala a jejich radost byla jako meče a v myšlenkách odešli do krajů, kde bolest i rozkoš tryskají spolu a slzy jsou vínem blaženosti.

Je to tak neskutečně nádherné!!! Tenhle úryvek mě dojal k slzám. Opravdu... :-)

Povídka - Pomoc

1. listopadu 2010 v 15:51 Moje tvorba
Další povídka z mé tvorby. Napsala jsem ji už dřív, ale odhodlala jsem se vám ji ukázat až teď. Prosím, omluvte mé chyby (a nelogiku)...
Jméno Puella jsem vybrala proto, že latinsky znamená dívka...


Dívka stála na louce a přes závoj slz pozorovala hořící dům. Žhavé plameny šlehaly vysoko do výšky a olizovaly dřevěné trámy. Cítila jeho žár, jeho moc a sílu ničit a zabíjet... Nevěděla, jak dlouho tam stála... Plameny zmizely a z původně krásného domku zbylo jen pár ohořelých prken... Rozběhla se k domu, tedy spíš k tomu, co se z něj stalo. Mezi ohořelými a stále ještě žhavými zbytky viděla zuhelnatělé hadry, dříve jejich oblečení. Šla dál a najednou jí něco zaskřípalo pod nohama. Shýbla se po původu zvuku a uviděla porcelánový střep. Kusem látky ze svého oblečení ho jemně otřela a uviděla část nápisu: Mamince. Věděla, o jaký hrnek jde. Koupila ho pro svou milovanou maminku... Jako smyslů zbavená běžela dál, prohrabávala se sutinami a hledala to, co jí bylo nejdražší. Nakonec to našla kus od rozpadlého domku. Věděla, že to chce vidět, ale nic ji nemohlo připravit na ten děsivý pohled, který se jí naskytl. Lesklé a popálené tělo leželo v nepřirozeném úhlu, a kdyby dívka nevěděla, o koho jde, nejspíš by to nepoznala. Byla to její maminka. Její nejdražší. Ta, která jí ráno budila a dělala snídani, ta, se kterou se proháněla venku, ta, která jí četla před spaním a ta, která ji oslovovala s láskou: "Puello..."

Dlouho, dlouho tam Puella seděla a nechávala slzy padat na mrtvé tělo. Potom pomalu vstala a zaslepená bolestí zvolala: "Jak jsi to mohl dopustit? Proč se to stalo zrovna nám? Běž pryč! Už nikdy tě nechci ani vidět!!!" Jako by jí ta řeč vysílila, sesula se na zem a zrychleně dýchala. Potom usnula... Dívka otevřela oči a před sebou spatřila kus ohořelého dřeva. Na všechno si brzy vzpomněla a v srdci jí začala pomalu klíčit nenávist. Nenávist k tomu, který to všechno způsobil. K tomu, který to mohl zastavit, ale neudělal to. Vymýšlela si plno důvodů, i nepravdivých, proč ho nenávidět. Nevěděla, co dělat. Nevěděla, jak dál. Rozběhla se k lesu a nedbala na ostré kamínky nebo trní. Potřebovala ze sebe dostat ten vztek. V lese se nezastavila, neobdivovala jeho krásu, jako to dělala vždycky, ale běžela dál a dál. Nedbala na únavu, hlad a žízeň. S divokým výrazem ve tváři utíkala jako štvaná zvěř. Puella běžela několik hodin a často padla vysílením k zemi, ale vstala a utíkala dál. Les byl rozlehlý a ona nikde neviděla konec, ale bylo jí to jedno. Najednou ucítila prudkou bolest v kotníku. Zamotala se jí hlava a obklopila ji tma.

Když opět otevřela oči, zalila ji nová vlna bolesti. Dívka za sebou spatřila ostrý kámen, o který zakopla a zranila se. Ležela na zemi, vyhublá a podrápaná. Pomalu se jí začala pročišťovat hlava. Došlo jí, že neví, kde je, že potřebuje vodu a nějaké jídlo, a že potřebuje ošetřit. Hněv v sobě už dávno neměla a místo něj se jí do srdce vkradla lítost a stud. Jak mohla být tak hloupá? Rozhlédla se kolem sebe. "Jsi tady?" zeptala se Puella s tichou prosbou a potom pokračovala: "Prosím, můžeš mi to vůbec někdy prominout? Vím, že jsem ti svým chováním způsobila bolest. A vím, že bez tebe nemůžu žít. Odpusť mi. A prosím, pomoz." Opět jí po tvářích stékaly malé pramínky slz, ale tentokrát neplakala sebelítostí nebo zoufalstvím, ale plakala nad svou hloupostí a nad tím, že ublížila tomu, který ji miloval a který se o ní staral. Náhle ucítila, jako by jí někdo utíral tváře mokré od slz, a uslyšela hlas. Ten měkký, vlídný a soucitný, který tak ráda slýchávala. "Nikdy jsem tě neopustil, mé dítě, jsem tady s tebou. Jsem rád, že ses ke mně vrátila. Mám tě rád; takovou, jaká jsi." Dívka se dojatě usmála. Jak může být někdo tak laskavý? A jak může být něčí láska tak nekonečná? Řekla jen: "Prosím, zůstaň se mnou," a věděla, že on pochopil, co cítí. Usnula v jeho náruči a spala klidně a pokojně...

Puella se probudila v malé místnosti. Oknem proudily dovnitř paprsky světla a ode dveří se linula příjemná vůně. Posadila se na posteli a zjistila, že má na sobě světlou košili. Její rány někdo očistil a na kotníku měla obvaz. Dívka si zkusila stoupnout, ale ostré bodnutí v noze způsobilo, že si musela znovu sednout. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vešla stará paní. Měla šedivé vlasy přikryté šátkem a veselou usměvavou tvář. Pozdravila a Puella, celá překvapená, jí pozdrav opětovala. "Kdo jste?" zeptala se udiveně, ale paní řekla: "Budeme mít ještě spoustu času se více poznat. Teď musíš něco sníst." Vzala dívku do náručí, jako by byla jen pěříčko, a odnesla jí ke stolu. Tam si k ní přisedla, a zatímco ona jedla, stařenka se jí představila. "Jmenuji se Sophia. Spolu se svým manželem tady na kraji lesa žijeme už spoustu let. On je pastýř, chodí pást ovečky na louky kolem nás. Zrovna včera se mu jedna zatoulala do lesa. Slyšel jí bečet, a tak se za ní vydal. A najednou ji uviděl. Ležela na zemi. Když přišel blíž, uviděl tam i dívku. Byla celá poškrábaná a vyhladovělá, ale vypadalo to, že je šťastná. Vzal jí do náruče a ovečka ho následovala. No, a tak ses ocitla u nás..." Sophia je usmála a dívka si jí pozorně prohlížela. V jejích očích bylo tolik moudrosti a lásky, že věděla, že jí může věřit. Po snídani učila stařenka Puellu šít a vyšívat, protože dívka musela sedět. Potom Sophii pomáhala s obědem a seznámila se se starým pastýřem. Věděla, že je šťastná... Noha se jí dávno uzdravila a Puella chodila s pastýřem pást ovečky. Naučil jí vyřezávat ze dřeva a plno dalších věcí. Také pomáhala Sophii v domáctnosti. Začala nový život plný radovánek i starostí a nikdy nezapomněla, kdo jí pomohl, když byla v tísni, a kdo jí nikdy neopustil...