Červenec 2011

Úžasný zážitek z kina

15. července 2011 v 20:40 O mně a o blogu
Ahoj,
píšu jen ve spěchu. Ráno jsem přijela ze stavebky (stavili jsme s vedoucími tábor) a vyrazili jsme s Iness, mojí a její sestrou a s mojí kamarádkou do kina na Harryho Pottera 7. Byl to divný pocit, že je to konec. Úplný konec.

Den jsme si skvěle užili a film byl naprosto ÚŽASNÝ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Uchvátil mě a nejradši bych se na to koukla znova. Nebylo tam moc vtipů, byl docela drsný, ale hlavně opravdu dojemný a krásný!!! Brečela jsem několikrát a brečeli i všichni v kině :-) Chápu, že záleží na vkusu a někomu se to třeba nelíbí, ale já jsem nadšená!!! :-)

Zítra odjíždím na ten tábor, tak se tu mějte hezky :-)
Caddy

Příjezdy a odjezdy

11. července 2011 v 12:39 O mně a o blogu
Jo jo, prázdniny jsou samé příjezdy a odjezdy...
Minulý týden jsem byla na chalupě, a protože pršelo a nemohla jsem být venku, jen jsem četla, jedla a spala :-D
V neděli byla pouť a to je tam na venkově obrovská událost! Tři večery před tím byla otevřená místní hospoda a hrála tam hudba a povídalo se... Takovou venkovskou uvolněnou atmosférou mi to tam hrozně připomínalo Hobitín :-)
Taky přijeli příbuzní a u nás na chalupě bylo grilování. Po několika letech přijeli i příbuzní z Ameriky, ti mají tři děti (kluci) a ten nejmladší čtyřletý je strašně moc roztomilý!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Ta jeho angličtina (nebo američtina? :-D)!!! Celkově to setkání bylo moc povedené a skvělé! :-)
Včera večer jsem se vrátila a za dva dny zase odjíždím na tábor, ze kterého se vracím až 30. července.
Takže se vám zas dlouho nebudu ozývat. Možná přednastavím články, ale nic neslubuju...

Mějte se krásně a užívejte si prázdniny!!!
Caddy

Vítej doma

1. července 2011 v 11:27 Moje tvorba
Já vím, je to neuvěřitelné - po dlouhé době sem přidávám další mojí povídku. Je to jediná povídka, kterou jsem napsala za dobu mého chození na gympl, takže si jí važte ;-)
Už jsem byla zoufalá z toho, jak nic nepíšu. Nebyl čas, nálada ani nápady. Hrozně jsem se bála, že tím, jak rostu, budu ztrácet fantasii a přestanu úplně psát. Ale pak jsem si jednoho dne sedla ke stolu, vzala tušku a papír a už to bylo :-) Měla jsem z toho obrovskou radost :-)
Už vám nebudu nudit zbytečnými řečmi, zkuste teď zapomenout na okolní svět a ponořte se do písmenek...

Ten den, kdy náš příběh začíná, bylo neobyčejně krásné počasí. Už od rána bylo velmi teplo a sluneční paprsky rozzářily celý kraj. Lidé z vesnice pracovali na zahrádkách, povídali si se sousedy, nebo jen tak seděli na lavičkách a vyhřívali se.
"Petře!" ozvalo se volání a narušilo tak tichou a poklidnou atmosféru vládnoucí ve vesničce. Z jednoho domku vyběhla malá dívenka. Stále opakovala ono jméno, zřejmě někoho hledala. "Prosím vás, paní Beránková," oslovila dívka stařenku sedící na lavičce, "neviděla jste Petra? Nevím, kam šel…" Paní se pousmála. Jak dobře znala tuto situaci! Opakovala se téměř denně - malá Liduška od sousedů hledala svého bratra. "Určitě bude u jezírka," řekla trpělivě a znovu se vlídně usmála. Už nedodala, že tam je přece vždycky, když ho Liduška hledá. Poté, co holčička odběhla, stařenka zavřela oči, nechala slunce hladit její vrásčitou tvář a ponořila se do vzpomínek…
Mezitím Liduška proběhla rozkvetlou jabloňovou alejí a brzy stanula u jezírka. "Tak tady jsi! Proč sem pořád chodíš?" promluvila na svého bratra trochu vyčítavě. Bezděčně se zachvěla. ONA to tu rozhodně ráda neměla. Bylo to podivné místo. Ocelově šedá hladila malého jezírka se ani nepohnula; byla tak neskutečně rovná, až člověk váhal, zda je to opravdu voda. Ale to nebyl hlavní důvod zvláštnosti onoho místa. Nejdivnější byla podle Lidušky ta mlha. Hustá mléčně bílá mlha, která zakrývala vše, co se nacházelo na druhou stranu od vesničky. Nikdy nezmizela a nikdo nezjistil, co se za ní skrývá; každý se tomu místu radši vyhnul. Až na Petra. Ten tam chodil denně. Stál u jezírka, fascinovaně zíral kamsi do mlhy a mlčel.
"Tebe to nepřitahuje?" promluvil po nějaké době ticha. "To tajemství a nezodpovězené otázky?" Liduška se na něj rozhořčeně podívala. "Přitahuje? Ne, v žádném případě. Je to tu celé divné a už mě nebaví pořád sem pro tebe chodit." Konečně se k ní obrátil a usmál se na ní. "Promiň, už jdu. A nemrač se na mě takhle, prostě mě to tady zajímá…" Ještě jednou se ohlédl, jako by doufal, že mu mlha sdělí aspoň jedno ze svých tajemství, pak vzal sestru za ruku a společně se vydali k domovu.
Cestou byl Petr stále ponořený do svých myšlenek, když tu ho něco ze zamyšlení vytrhlo. "Petře, zase jsi byl u jezírka?" zeptala se paní Beránková, ač předem znala odpověď. V jejím hlase nebylo kárání nebo přílišná zvědavost, jen pouhé konstatování. Liduška odběhla napřed a po stařenčině pobídce si k ní Petr přisedl na lavičku. "Víš, neměl bys tam trávit tolik času. Oddáváš se představám, zatímco skutečný život ti utíká." "Co všechno o tom místě vlastně víte, paní Beránková?" zeptal se hoch a nedokázal skrýt touhu po odpovědi. "Vím jen to," pravila stařenka pomalu, "že skrz onu mlhu vede cesta, z níž není návratu. Je to obestřeno tajemstvím a ty se ho nesnaž odhalit, dokud nepřijde tvůj čas." Cesta, z níž není návratu? Dokud nepřijde tvůj čas? O čem to mluví? pomyslel si zmateně chlapec. "Mluvíte o…" Věta vyzněla do ztracena. Nechtěl to slovo vyřknout. Příliš se ho bál. Pocítil chlad, jako by samotná myšlenka na ono slovo a jeho význam měla jakousi mrazivou moc. Stará paní vycítila, na co myslí. "Ano, chlapče drahý, ale proč se toho tolik děsíš? Není to přece konec. Nikdo netuší, co nastane po tom, jistě to však bude nádherné!" Ve tváři jí zářilo teplé světlo naděje a v očích se jí zračil takový mír a pokoj, až se Petr uklidnil. Nebude na to myslet, má přece ještě spoustu času. Ta cesta ho čeká později…
Ještě večer na to však myslel. Ten krátký rozhovor s paní Beránkovou ho rozrušil. Vybavil si ono tajemné místo, které ho tak přitahovalo, a zachvěl se. Co ho předtím vábilo, ho nyní odpuzovalo. Ta mlha, mrazivá a nepřátelská, mu naplňovala mysl…
Od té doby tam nechodil. Pomáhal rodičům na zahradě, hrál si s Liduškou, běhal s ostatními kluky z vesnice nebo si četl. Pomalu, pomalinku na jezírko i mlhu zapomínal…
Tak uběhlo mnoho času. Stromy se zbarvily do desítek odstínů barev, poté shodily své barevné kabátky a zabalily se do sněhové přikrývky, a opět přišlo jaro a s ním veselí a radost mezi všechny obyvatele vesnice…

Jedné noci se Petr probudil. Celé jeho tělo jako by hořelo a on lapal po dechu. Chtěl se natáhnout pro hrnek vody, ruce se mu však třásly tak, že to po několika marných pokusech vzdal. "Mami!" zvolal v úzkosti. Potom ztratil vědomí. Po chvíli se zase probudil. Kolem něj byla ledová černá temnota a zachvátil ho strach, obrovský a ničící strach. Potil se nesnesitelným vedrem, a přesto se třásl zimou. "Mami!" zvolal znovu. "Kde jsi?" "Pššt, vždyť jsem celou dobu u tebe." Snažil se zahlédnout ji v té tmě, ale nic neviděl. Bolela ho hlava, jako by mu tam bušily tisíce kladiv. Vtom ucítil, jak mu někdo utírá zpocené čelo něčím chladivým. Maminka seděla u něho a stále na něj mluvila. Nevěděl, co říká, jeho mysl mu nedovolila pochopit a rozeznat obsah jejích slov, ale věděl, že je to ona…
Petrův stav se stále nezlepšoval. Ač k němu zavolali doktora a pořád u něj někdo byl, ať už maminka, tatínek, nebo Liduška, chlapec blouznil v horečkách a nikdo nevěděl, jak mu pomoci.
Dusno k zalknutí a žár jako v peci. Viděl jen tmu, jen nekončící noc. Jeho myšlenky létaly jako zběsilé, překrývaly se a vrážely do sebe navzájem, a ani jedna nebyla podstatná. Petr netušil, co je pravda a co klam, nevěděl, kde je a co to s ním je.
Občas se probral, na pár kratičkých a vzácných minut, kdy bolest v hlavě trochu ustala. To pak jen tiše ležel, díval se na svoji rodinu a naslouchal jejich slovům. Takové chvíle však rychle přešly; opět se ponořil do světa mučivého ticha a přece plného ohlušujícího křiku jeho myšlenek, do prostoru bolesti a utrpení.
Nikdo nevěděl, jaká je příčina jeho nemoci. Rodiče nad ním bděli a strachovali se o něj, lékař zkoušel všemožné léky, a po nějakém čase se začalo mluvit o tom, zda se vůbec někdy uzdraví…
Uprostřed chvíle, kdy chlapec vnímal jen ohlušující výstřely bolesti ve své hlavě, náhle zaslechl cosi jiného. "Petře!" Láskyplný hlas řekl jeho jméno. Jen jeho jméno. Hoch se namáhal, vzpomínal, jestli ten hlas už slyšel, byl mu totiž zvláštně povědomý, ale dospěl k rozhodnutí, že nikdo z jeho okolí to není. I to jediné slovo jako by mu však přineslo spásu. Bolest maličko polevila, hlasy v hlavě utichly, a přesto to nebylo to prázdné ticho, kterého se tak děsil. "Petře!" ozvalo se znovu. Ještě nikdy neslyšel nikoho vyslovovat své jméno s takovou něhou a láskou. A náhle věděl, co musí udělat. Vstal a s očima plnýma radostných slz následoval volající hlas. Pod bosýma nohama cítil chladivý dotek trávy a slyšel vzdálené šustění. Nadechl se; vzduch byl vlhký a čerstvý jako po vydatném dešti. Najednou se mu zrak vyjasnil. Zjistil, že stojí na břehu podivného jezírka s nehybnou hladinou. Bílá mlha zlatě jiskřila a světélkovala oslnivým světlem. Ne, necítil strach. Věděl, že za chvíli se dozví jedno z největších tajemství…
Vstoupil do jezírka. Byl to tak neskutečný pocit! Voda ho chladila a šimrala do nohou, ale přesto se mu zdálo, že se ho ani nedotýká. Poslechl hlasu a ponořil se celý pod hladinu. Jak lehký najednou byl! Veškerá bolest nemoci zmizela. Vylezl na břeh a vytušil, že kromě tělesné špíny a prachu jsou vyčištěny i temné kouty jeho duše, a že teprve teď může pokračovat v cestě.
Vešel do mlhy a ta ho obklopila. Nebylo návratu. Uvědomoval si to, ale nebál se…
Nevěděl, jak dlouho bloudil mlhou. Mohla to být chvilka nebo stovky let. Hlas k němu už nepromluvil a Petr byl zoufalý. Nemohl myslet na nic, jen cítil zoufalství a hlubokou bezmocnost.
Vtom stanul na okraji propasti, přes kterou vedl dřevěný a velmi vratký most. Chlapec se zalekl, bylo to nejisté a on měl strach. Ale zpět nemohl a mnohem víc se děsil černočerné tmy pod ním.
Udělal první krok a most se rozhoupal. Petr pocítil nesmírnou chuť se vrátit. Ještě nikdy nebyl v takovém pokušení, po chvíli vnitřního zápasu však pokračoval. Byla to krušná cesta. Společnost mu dělal strach, nejistota a tíseň. "Kde jsi?" zvolal v nejvyšší úzkosti, i když věděl, že ho nikdo neuslyší. Náhle, jako by se zvedla opona, spatřil, že most skončil, a před ním se otevřela neskutečná podívaná. Všechny ty barvy! Tak syté, jiskřivé a plné jasu! Petr si zastínil oči, pomyslel si, že není hoden to všechno vidět. Když si matně vzpomněl, jak to vypadalo na druhé straně mostu, až za tou velkou mlhou, viděl jen šedavé stíny, ubohé barvy bez lesku. TOHLE bylo stokrát, tisíckrát nádhernější!!! Všechno bylo tolik cizí a nové, a přesto důvěrně známé! Udělal krok do nového světa a rozplakal se radostí a dojetím.
Spatřil, že mu kdosi jde vstříc. Když byli blízko u sebe, znovu uslyšel onen hlas. Laskavý hlas plný útěchy, který ho vysvobodil z nemoci a utrpení. "Petře, můj milovaný synu!" pravil. "Vítej doma."