Září 2011

Východ slunce

22. září 2011 v 17:47 Fotky
Tak vás všechny po nějakém čase zase zdravím :-)

Chcete slyšet nějaké novinky? Vlastně se nic nedělo, jeden školní den střídal druhý, kolem páté hodiny nejdřív jsem se vracela domů a hned sedla k úkolům, které na nás učitelé valili jako smyslů zbavení. Nejhorší je ta temná tma, když vstávám a šero, když se vracím domů... A teď jsem navíc nemocná. Není to nic nečekaného, na základkách řádí angíny a i v naší škole je každý druhý člověk nachlazený... Vlastně by mi to tolik nevadilo (konečně mám čas na čtení :-D ), ale v neděli večer odjíždíme se školou do Anglie a o to nesmím přijít!
Nechci na vás přesunout pochmurnou náladu, tak vám sem dávám svojí fotku východu slunce, kterou jsem vyfotila někdy před dvěma týdny.

Když sis myslela, že se nedívám

14. září 2011 v 17:21 Příběhy pro potěchu duše
Je to z knihy Osvěžení pro duši.
Jedna dospělá dcera napsala matce tento vzkaz:

"Když sis myslela, že se nedívám, pověsila jsi můj první obrázek na ledničku, a já pocítila touhu dál doma kreslit.
Když sis myslela, že se nedívám, nakrmila jsi toulavou kočku, a tehdy jsem pochopila, že o zvířata je třeba pečovat.
Když sis myslela, že se nedívám, upekla jsi mi dort k narozeninám. Tehdy jsem pochopila, že maličkosti mají obrovský význam.
Když sis myslela, že se nedívám, modlila ses, a já jsem začala věřit v Boha, se kterým se dá mluvit.
Když sis myslela, že se nedívám, dala jsi mi pusu na dobrou noc, a já jsem věděla, že mě máš ráda.
Když sis myslela, že se nedívám, plakala jsi, a já jsem se naučila, že některé věci bolí, ale pláč přináší úlevu.
Když sis myslela, že se nedívám, usmála ses, a já k tobě chtěla být milá.
Když sis myslela, že se nedívám, bála ses o mě, a já jsem zatoužila stát se sama sebou.
Když sis myslela, že se nedívám, dívala jsem se a chtěla ti poděkovat za všechno, co jsi udělala, když sis myslela, že se nedívám."


Cyklisťák

11. září 2011 v 14:22 O mně a o blogu
Tak, a ten dlouho očekávaný a tolik obávaný cyklisťák je za mnou. Vůbec to nebylo tak hrozné, a když se na ten týden podívám s časových odstupem, bylo to skvělé, užili jsme si i zábavu a moc se mi tam líbilo.

Přijeli jsme na místo (Janov asi 10 km od Slavonic) před obědem a po obědě jsme vyrazili na první výlet (slovy učitelů "jen takový kraťoučký" a plánovali 25 km). Už asi víte, že já na sporty prostě nejsem, nemám výdrž a nic mi nejde. Navíc tam byla dost kopcovitá krajina (myslím, že je to vysočina). Ale nějak jsem to zvládala... Vyjeli jsme první větší kopec, po kterém jsem se nemohla skoro nadechnout, zastavili jsme, abychom počkali na ostatní a já se rozhlédla kolem. Obloha byla temná, černočerná, ale přesto osvícená takovou podivnou žlitavou září. Zvedající se vítr si pohrával s kukuřičnými klasy. V celém kraji vládlo takové zvláštní napětí, téměř hmatatelné. Znáte to, ne?
A pak se rozpršelo. Neuběhla ani minuta a my jsme byli skrz na skrz promočení, vážně, nezůstala na nás suchá ani nit. Nikde blízko nebylo žádné místo na schování, bylo pozdě se vrátit... V botách jsem měla hotové moře, "nepromokavá" bunda byla prosáklá vodou až na triko a helma vodu taky nezadržela, takže z vlasů mi kapalo. Jeli jsme dál, protože stát na místě by nic nevyřešilo. Déšť neustával, bylo to horší a horší. Přidaly se i hromy a blesky. Dorazili jsme do jedné menší vesničky, kde byla autobusová zastávka - taková docela velká dřevěná bouda. Všichni jsme se tam naskládali, a protože jsme se nějak rozdělili (jedna skupina s učitelkou se od nás někde oddělili), naše profesorka jim zkoušela telefonovat. Samozřejmě nebyl signál, nikdo jsme nevěděli, jestli se náhodou někdo neztratit. Potom jsme zjistili, že naše baťohy jsou taky kompletně promočené. Většina mobilů vůbec nefungovala, foťáky taky ne. Neměli jsme s sebou nic suchého na převlečení. Začala mi být pěkná zima. Bylo to strašné, museli jsme čekat na tu druhou skupinu. Konečně dorazili a my jsme vyjeli domů. Málem jsem umrzla, nepřeháním, bylo to hrozné. Hned jak jsme dojeli do chaty, vlítly jsme s holkama do sprch a dlouhou dobu se nechaly nahřívat horkou vodou.
Oblečení a boty se sušily aspoň další tři dny, protože se samozřejmě netopilo... :-D

Po tomto dobrodružství jsme všichni poněkud ztratili odvahu na další výlet, ale druhý den bylo nádherně. Svítilo sluníčko, ale nebylo úmorné vedro. Vyrazili jsme na celodenní výlet do Dačic, Telče... Ujeli jsme za ten den celkem 60 km. Na mě to bylo vážně dost :-D
Každý den jsme jezdili na výlety, navštěvovali různá místa (prohlíželi si renesanční náměstí, muzea...) a po večeři odpočívali. Koncem týdne sice pršelo, ale ne tolik a ani jsme moc nepromokli.
Poslední den dopoledne jsme jeli na malý výlet, jenže jsme se ztratili. Konečně jsme narazili na rozcestník, který hlásal Janov 3 km, tak jsme se tou cestou dali a zjistili, že to je uzounká zarostlá stezička lesem plná kamení a kořenů. Stejně nás to neodradilo, šli jsme tudy (a vedli kola). Museli jsme překračovat spadlé kmeny, držet kola, aby nesjela do potoka, který tekl vedle... Když jsme vyšli z lesa, čekala nás louka. Ukázalo se, že je to spíš takový močál :-D Byla to fakt "zvláštní" cesta, ale dorazili jsme v pořádku (celí od bahna) domů :-D

Celý kurz hodnotím kladně, bylo to hezké a nechyběla ani správná dávka dobrodružství ;-)
Vaše Caddy