Říjen 2011

Risa

16. října 2011 v 15:42 Moje tvorba
Už docela dlouho jste nečetli nic z mojí tvorby. Přidávám sem takovou povídku (no, znáte moje mísení stylů, možná se tomuhle ani neříká povídka, je to spíš takový útržek z příběhu, začátek ani konec to vlastně úplně nemá), kterou jsem napsala tohle léto.

Snad vás neodradí délka, byla bych moc ráda, kdybyste to dočetli až do konce...


Risa. Risa. Risa.... Ozývalo se do rytmu mých kroků - stále a s neúprosnou pravidelností. Risa. Risa. Měla jsem pocit, jako kdyby mi měla prasknout hlava. Risa. To jméno od ostatních nenáviděné a tolik proklínané. Mé jméno.
Zakopla jsem o kámen a málem ztratila rovnováhu. Opatrně jsem zašátrala rukama před sebou a snažila se v té tmě něco rozeznat, ale ačkoliv jsem téměř nic neviděla, obrovský strach naplňující mé nitro mě hnal dál.
Chtěla jsem utéct od toho všeho. Od lidské nenávisti a zloby, od veškerých lží, od zla, které vládlo ve vesnici. Toužila jsem zapomenout, smazat vzpomínky, které se mi krutě a výsměšně objevovaly v mé mysli.
Byla jsem dostatečně daleko? Pustili se za mnou? Uprchla jsem jim? Odpovědí na moje otázky bezděčně pronesené nahlas bylo jen ticho a téměř neslyšené šumění listí. Zastavila jsem. Kraj byl ponořen do mlčení. Můj rychlý a ostrý dech zněl nepřirozeně hlasitě, rozléhal se kolem a děsil mě. Potřebovala jsem jít dál, ale už bych to nedokázala. Musela jsem si odpočinout. Svezla jsem se na zem a silně vnímala své vyčerpání...
Proč? Proč zrovna já? Kladla jsem si otázky, které si pokládá asi každý člověk v nepříjemné situaci. Co jsem jim udělala? Proč mě každý zavrhl a odkopl?
Příliš jsem se bála zůstat déle na jednom místě; běžela jsem dál. Po nějaké době jsem se dostala ven z lesa. Nejhorší temnota pominula, světu nyní vládlo šero. Krajinu kolem jsem neznala, netušila jsem, kam se mám vydat a co se mnou bude. Svírala mě strašlivá nejistota a hrůza z budoucnosti. Vzpomínky mě mučily a bála jsem se, že se nikdy úplně nevyléčím. Šrámy na mé duši byly příliš hluboké.
Pokračovala jsem po louce, osamělá a ztracená. "Podvodnice!" "Zrádkyně!!!" Copak mi nikdy nedají pokoj? Zacpala jsem si uši, hlasy v hlavě však křičely dál a vysmívaly se mé bezmocnosti.
Stíny pomalu ustupovaly a já jsem snáze viděla na cestu. Znovu jsem potřebovala trochu odpočinku, ale kde bych byla dostatečně v bezpečí?
Náhle jsem před sebou na kopci spatřila malý venkovský kostelík. Tam mi nikdo nemůže ublížit, ne? Toužila jsem po odpovědi, která by to potvrdila, ale nikdo mi ji nemohl dát. Neměla jsem však co ztratit...
Stoupala jsem pomalinku do kopce. Opouštěly mě i mé poslední díly a do mysly se vkrádaly pochybnosti. "To nedokážeš," pravil tichý zlomyslný hlásek. "Jsi moc slabá! Nikdo ti nevěří. Nikdo tě nemá rád. Nikdo tě nechce!" Vtíravý hlásek úlisně pokračoval, s falešným podtónem soucitu, a jeho slova se naléhavě rozléhala v mé hlavě. "Máš pravdu," zašeptala jsem a rozbrečela se. Už se to nedalo unést. Tíseň a strach, nesnesitelná úzkost, vztek na ostatní, pohrdání sama sebou. Horké slzy mi stékaly po tvářích a já jsem nadávala své slabosti.
Konečně jsem stála na vršku. Dole, na druhé straně kopce, stála malá vesnička. Chaloupky se tísnily mezi stromy a nebylo vidět ani človíčka. Stála jsem přede dveřmi kostela a stále plakala.
"Čarodějnice!" "Jsi spolčená s ďáblem!" Další vzpomínka se zařízla do mé duše jako ostrý nůž. To už je moc. Lží a odporných pomluv bylo tolik, až jsem jim začala sama věřit. Nedokázala jsem se smířit sama se sebou. "Ne! To není pravda!" vykřikla jsem nahlas a hlas se mi zlomil. Slzy se znovu rozběhly po tvářích.
Vešla jsem dovnitř, dveře nebyly zamčené. Okamžitě jsem ucítila takovou zvláštní atmosféru. Sedla jsem si do dřevěné lavice a zavřela oči. Vnímala jsem klid a pokoj všude kolem. Vstupoval i do mého zraněného nitra. Jemná vůně kadidla a květin, kterými byl vyzdoben vnitřek kostela, mě uklidňovala. "Riso, jsem u tebe." Strašně jsem se lekla a okamžitě se otočila. Ale nikde nikdo. To se mi asi jen zdálo, pomyslela jsem si. Avšak ten mírný a laskavý hlas se ozval znovu. "Riso, neboj se." Nevěděla jsem, kdo to je, ale jeho slova přinášela úlevu a hojila šrámy a zlé vzpomínky vyryté do mé mysli. "Kdo jsi?" zeptala jsem se nejistě. Necítila jsem strach, ale zvědavost. "Kdo jsi, Pane?" opakovala jsem otázku a toto oslovení plné úcty mi vyšlo ze rtů aniž bych nad tím nějak více přemýšlela. Bylo ticho a já se bála, že už ho nikdy neuslyším. Bez něj jsem se najednou cítila tak bezbranná a bezmocná. Existuje vůbec? Nebo jsem si ten hlas opravdu jen vymyslela?
Vstala jsem, zhluboka se nadechla, abych načerpala ten mír a pokoj, a přešla ke dveřím. Byla jsem vyléčená, věděla jsem to, ale i přes to jsem se cítila slabá a osamělá. "Zůstaneš se mnou?" zeptala jsem se a na chvilku se odvrátila ode dveří. Ticho. Odpoví mi? Neodpoví? Dotkla jsem chladné kliky. "Nikdy tě neopustím, Riso." Mé srdce se naplnilo úžasnou radostí. V úctě jsem poklekla a vyšla ven z kostela. Věděla jsem, že mluví pravdu. Věděla jsem, že už nikdy nebudu sama. Dal mi naději na nový život.
Zlatavé paprsky zářily zpoza protějších kopců a přinášely radostnou zvěst - je nový den. Usmála jsem se a začala sestupovat do vesničky pod kopcem.
Slunce vyšlo i v mé duši...



Konec léta a podzim

11. října 2011 v 11:49 Fotky
Přidám vám sem pár fotek z období, které jsem jmenovala už v nadpise :-)








Anglie

2. října 2011 v 16:23 O mně a o blogu
Tak jsem se ve zdraví (no dobře, mám hodně kašel...) vrátila z týdenního zájezdu do Londýna a okolí.

Několik dní před odjezdem jsem byla nemocná, měla jsem dost vysoké horečky a kašel. Pořád jsem si říkala, že to bude v pohodě, ale nějak jsem se neuzdravovala, tak jsme jeli za naším známým (on je doktor) a ten mě prohlédl a nabral mi krev. Zjistil, že mám zánět průdušek. V tu chvíli jsem měla pocit absolutní beznaděje. Konec. Žádná Anglie, nic... Ale on chápal, jak moc bych tam chtěla. Dal mi antibiotika, léky na kašel a řekl, že jet můžu. A tak jsem jela :-)

Cesta tam trvala asi 20 hodin, jeli jsme přes noc a bezvadně jsem si to užila :-) Ráno jsme přejeli trajektem přes La Manche a pokračovali do městečka Canterburry. Prohlédli jsme si katedrálu i celé město. Bylo to tam tak nádherné!!! Pak jsme jeli na jeden z nejkrásnějších anglických hradů - hrad Leeds. Byli jsme i vevnitř, měli jsme rozchod a sami si to prohlédli. Kolem hradu je nádherný park s jezery, potůčky, stromy, zahradami a lavičkami :-)





Celý týden v Anglii jsme měli neobvyklé počasí - slunečno, ani jednou nezapršelo, teplo - 28°C :-)

Večer prvního dne jsme jeli do Croydonu (část Londýna), kam si pro nás přijeli anglické rodiny. My (já se dvěma spolužačkami) jsme bydleli u rodiny jménem Davies. Jsou to starší manželé, kteří mají tři děti, ale ty už mají své rodiny a bydlí zvlášť. Měli jsme pro sebe dva pokoje, vlastní koupelnu, televizi a DVDčka (měli strašně moc filmů, které jsem znala - např. Shrek, Monster House, Love Actually, The Unbreakable...) Domek zvenku nenápadný nás zevnitř opravdu překvapil. Byl luxusně zařízený a přesto krásně útulný, v obýváku obrovská televize a měkounký pohodlný gauč, všude rodinné fotky...
První den jsme si s nimi moc nepovídali, byli jsme hodně unavený po dlouhé cestě a namáhavém dni. Ale druhý večer jsme se zeptali, jestli můžeme být s nimi a povídat si. Byli nadšení, tak jsme si strašně dlouho povídali. Christine i její manžel jsou opravdu hrozně moc milí, hodní a sympatičtí, měli jsme štěstí na rodinu!!!

Každé ráno nás dovezli na "meeting point", odkud jsme odjížděli na další výlety. Navštívili jsme Brighton (Sealife centre), viděli Křídové útesy (či spíš neviděli, protože byla strašlivá mlha!), v Londýně jsme byli i vevnitř v Buckinghamském paláci (a viděli jsme originál svatebních šatů Kate Middleton!!! :-)), šli jsme po Tower Bridge, byli v Toweru a v královské klenotnici, v Hyde Parku a v Greenwichi, jeli jsme lodí po Temži... Zkrátka za těch pár dní jsme stihli strašně moc! Jsem moc ráda, že jsem mohla jet, bylo to úžasné!!!!




Na poslední fotce je veverka - bylo tam strašně moc parků (30% Londýna je tvořeno parky!!!) a všude veverky!!! :-)