Risa

16. října 2011 v 15:42 |  Moje tvorba
Už docela dlouho jste nečetli nic z mojí tvorby. Přidávám sem takovou povídku (no, znáte moje mísení stylů, možná se tomuhle ani neříká povídka, je to spíš takový útržek z příběhu, začátek ani konec to vlastně úplně nemá), kterou jsem napsala tohle léto.

Snad vás neodradí délka, byla bych moc ráda, kdybyste to dočetli až do konce...


Risa. Risa. Risa.... Ozývalo se do rytmu mých kroků - stále a s neúprosnou pravidelností. Risa. Risa. Měla jsem pocit, jako kdyby mi měla prasknout hlava. Risa. To jméno od ostatních nenáviděné a tolik proklínané. Mé jméno.
Zakopla jsem o kámen a málem ztratila rovnováhu. Opatrně jsem zašátrala rukama před sebou a snažila se v té tmě něco rozeznat, ale ačkoliv jsem téměř nic neviděla, obrovský strach naplňující mé nitro mě hnal dál.
Chtěla jsem utéct od toho všeho. Od lidské nenávisti a zloby, od veškerých lží, od zla, které vládlo ve vesnici. Toužila jsem zapomenout, smazat vzpomínky, které se mi krutě a výsměšně objevovaly v mé mysli.
Byla jsem dostatečně daleko? Pustili se za mnou? Uprchla jsem jim? Odpovědí na moje otázky bezděčně pronesené nahlas bylo jen ticho a téměř neslyšené šumění listí. Zastavila jsem. Kraj byl ponořen do mlčení. Můj rychlý a ostrý dech zněl nepřirozeně hlasitě, rozléhal se kolem a děsil mě. Potřebovala jsem jít dál, ale už bych to nedokázala. Musela jsem si odpočinout. Svezla jsem se na zem a silně vnímala své vyčerpání...
Proč? Proč zrovna já? Kladla jsem si otázky, které si pokládá asi každý člověk v nepříjemné situaci. Co jsem jim udělala? Proč mě každý zavrhl a odkopl?
Příliš jsem se bála zůstat déle na jednom místě; běžela jsem dál. Po nějaké době jsem se dostala ven z lesa. Nejhorší temnota pominula, světu nyní vládlo šero. Krajinu kolem jsem neznala, netušila jsem, kam se mám vydat a co se mnou bude. Svírala mě strašlivá nejistota a hrůza z budoucnosti. Vzpomínky mě mučily a bála jsem se, že se nikdy úplně nevyléčím. Šrámy na mé duši byly příliš hluboké.
Pokračovala jsem po louce, osamělá a ztracená. "Podvodnice!" "Zrádkyně!!!" Copak mi nikdy nedají pokoj? Zacpala jsem si uši, hlasy v hlavě však křičely dál a vysmívaly se mé bezmocnosti.
Stíny pomalu ustupovaly a já jsem snáze viděla na cestu. Znovu jsem potřebovala trochu odpočinku, ale kde bych byla dostatečně v bezpečí?
Náhle jsem před sebou na kopci spatřila malý venkovský kostelík. Tam mi nikdo nemůže ublížit, ne? Toužila jsem po odpovědi, která by to potvrdila, ale nikdo mi ji nemohl dát. Neměla jsem však co ztratit...
Stoupala jsem pomalinku do kopce. Opouštěly mě i mé poslední díly a do mysly se vkrádaly pochybnosti. "To nedokážeš," pravil tichý zlomyslný hlásek. "Jsi moc slabá! Nikdo ti nevěří. Nikdo tě nemá rád. Nikdo tě nechce!" Vtíravý hlásek úlisně pokračoval, s falešným podtónem soucitu, a jeho slova se naléhavě rozléhala v mé hlavě. "Máš pravdu," zašeptala jsem a rozbrečela se. Už se to nedalo unést. Tíseň a strach, nesnesitelná úzkost, vztek na ostatní, pohrdání sama sebou. Horké slzy mi stékaly po tvářích a já jsem nadávala své slabosti.
Konečně jsem stála na vršku. Dole, na druhé straně kopce, stála malá vesnička. Chaloupky se tísnily mezi stromy a nebylo vidět ani človíčka. Stála jsem přede dveřmi kostela a stále plakala.
"Čarodějnice!" "Jsi spolčená s ďáblem!" Další vzpomínka se zařízla do mé duše jako ostrý nůž. To už je moc. Lží a odporných pomluv bylo tolik, až jsem jim začala sama věřit. Nedokázala jsem se smířit sama se sebou. "Ne! To není pravda!" vykřikla jsem nahlas a hlas se mi zlomil. Slzy se znovu rozběhly po tvářích.
Vešla jsem dovnitř, dveře nebyly zamčené. Okamžitě jsem ucítila takovou zvláštní atmosféru. Sedla jsem si do dřevěné lavice a zavřela oči. Vnímala jsem klid a pokoj všude kolem. Vstupoval i do mého zraněného nitra. Jemná vůně kadidla a květin, kterými byl vyzdoben vnitřek kostela, mě uklidňovala. "Riso, jsem u tebe." Strašně jsem se lekla a okamžitě se otočila. Ale nikde nikdo. To se mi asi jen zdálo, pomyslela jsem si. Avšak ten mírný a laskavý hlas se ozval znovu. "Riso, neboj se." Nevěděla jsem, kdo to je, ale jeho slova přinášela úlevu a hojila šrámy a zlé vzpomínky vyryté do mé mysli. "Kdo jsi?" zeptala jsem se nejistě. Necítila jsem strach, ale zvědavost. "Kdo jsi, Pane?" opakovala jsem otázku a toto oslovení plné úcty mi vyšlo ze rtů aniž bych nad tím nějak více přemýšlela. Bylo ticho a já se bála, že už ho nikdy neuslyším. Bez něj jsem se najednou cítila tak bezbranná a bezmocná. Existuje vůbec? Nebo jsem si ten hlas opravdu jen vymyslela?
Vstala jsem, zhluboka se nadechla, abych načerpala ten mír a pokoj, a přešla ke dveřím. Byla jsem vyléčená, věděla jsem to, ale i přes to jsem se cítila slabá a osamělá. "Zůstaneš se mnou?" zeptala jsem se a na chvilku se odvrátila ode dveří. Ticho. Odpoví mi? Neodpoví? Dotkla jsem chladné kliky. "Nikdy tě neopustím, Riso." Mé srdce se naplnilo úžasnou radostí. V úctě jsem poklekla a vyšla ven z kostela. Věděla jsem, že mluví pravdu. Věděla jsem, že už nikdy nebudu sama. Dal mi naději na nový život.
Zlatavé paprsky zářily zpoza protějších kopců a přinášely radostnou zvěst - je nový den. Usmála jsem se a začala sestupovat do vesničky pod kopcem.
Slunce vyšlo i v mé duši...


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucerna Lucerna | Web | 16. října 2011 v 18:12 | Reagovat

to by chcelo pokracovanie :)

2 bri12 bri12 | Web | 16. října 2011 v 19:56 | Reagovat

Moc krásný a povzbuzující příběh. Ale klidně by mohl být ještě delší :-)Dodal mi naději a sílu do dalšího školního týdne. Protože jenom myšlenka na něj a na tu tunu povinností které volají, mě děsí. Mohla jsem se pozastavit v přípravách, mohla jsem si popřemýšlet. Občas se cítím podobně jako Risa, připadám si, že mě nikdo neposlouchá, že mě nikdo nechápe, pro všechny jsem jen přítěž. Ale mám vždy pár věcí, které mi pomůžou. Buď si přečtu právě takovouhle nějakou povídku, nebo si poslechnu písničku-třeba Your love is   strong od Jona Foremana, nebo se podívám na nebe, zajdu do přírody, nebo právě do kostela. Všechny tyhle věci mi připomínají, že tu  na všechny ty věci nejsem sama. Vždycky někdo stojí se mnou i když ho nemusím vidět.
Dneska jsem se v tom psaní nějak rozjela, už u Lúthien na blogu jsem napsala na mé poměry opravdu dlouhej komentář :-D
Mimochodem ta fotka na konci je moc hezká.

3 Vendy Vendy | Web | 21. října 2011 v 22:07 | Reagovat

Nádherná povídka se skrytým poselstvím a sluncem v duši... Máš úžasný styl a skvěle píšeš!
K tomu krásná a příhodná fotka, pěkně ladí k povídce.

4 Rohi Rohi | Web | 25. října 2011 v 18:56 | Reagovat

Také pohladenie pre dušu. :) Výstižnejšie prirovnanie mi nezišlo na um... Veľmi sa mi páči tvoj štýl písania... :)

5 Lady Letty Lady Letty | Web | 26. října 2011 v 15:56 | Reagovat

Páni...to bylo...krásné. :))
Líbilo se mi to, moc hezky píšeš. :) ^^

6 Mai Mai | Web | 28. října 2011 v 11:29 | Reagovat

je to moc pěkné...
mimochodem, věnovala jsem ti tu kapitolku, co po mě nebyla k přečtení.

7 Nazgúl Nazgúl | Web | 28. října 2011 v 13:56 | Reagovat

Já jseště lístek nemám, ale co nejdříve si ho koupím. Jestli je prodávají v GeneMusic, tak to netuším. já si ho hodlám koupit přes net. Jo a y na39 rodinz jedu sama. Nevím jak budou rodiče souhlasit s tím, že tam s nami nebude někdo dospělý...

8 Nazgula Nazgula | Web | 28. října 2011 v 20:23 | Reagovat

Jo to jo... Tak si protě ten lístek musím zakoupit co nejdříve. Než ho zdraží a nebo než bude vyprodáno. Sice máme ještě dost času, ale vědět kdo s náma z dospělých lidí pojede, je lepší vědět dřív.

9 Lady Letty Lady Letty | Web | 30. října 2011 v 17:28 | Reagovat

Nemáš vůbec zač :)) ^^

10 Jane Burke Jane Burke | Web | 31. října 2011 v 15:21 | Reagovat

Krásné... :) Je to úžasné a člověk se nad tím zamyslí. Dodává ti to jistotu, že nikdy nejsi sama. Ale zajímalo by mě (asis nad tím ani nepřemýšlela nebo ano?) co Risa provedla? Protože pokud jí takhle všichni zavrhli, muselo to být něco velkého. I když zase... Pro tenhle příběh to není důležité, možná by to bylo spíš ke škodě, člověk by jí posuzoval podle sebe a vytratilo by se to kouzlo... Hm, nevím. Když jsi to psala, vymyslela jsi, co provedla?

11 Jane Burke Jane Burke | Web | 31. října 2011 v 20:23 | Reagovat

Děkuju za odpověď. ;) Je to vážně úžasné a píseň si určitě poslechnu. :)

12 Jane Burke Jane Burke | Web | 31. října 2011 v 20:35 | Reagovat

Tedy! Ta písnička je úžasná! Teda strašná, ale úžasná. Chápeš, ne? ;) Strašně se mi líbí!!! Tak je tááák pěkná a to tu skupinu vůbec neznám, musím si poslechnout víc. ;) :)

13 Jane Burke Jane Burke | Web | 2. listopadu 2011 v 18:45 | Reagovat

Děkuju za přečtení. ;) Jinak už jsem poslouchala a můžu na to říct jenom "Páni, to je fakt něco!" Moc se mi líbí, teď nebudu poslouchat nic jiného. :D

14 Ynka Ynka | Web | 7. listopadu 2011 v 21:50 | Reagovat

opět smekám před tvou dovedností barvitě vylíčit děj, pocity, krajinu... je to prostě nádhera, ta slova jsou symfonie, Veru, opravdu ;o)
Měla by jsi ten děj rozvinout; tohle má totiž našlápnuto na pořádnou historicko-dramatickou věc, s tím by se daly dělat zázraky, protože je to perfektní začátek! :o) Vím, že jsi to už ukončila, ale možná je to škoda... a Risa je krásné jméno! ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama