Květen 2012

"To je přece sláva a nádhera!...

18. května 2012 v 18:58 | Caddy
...Všecka přání se mi splňují!" (Pán prstenů, Návrat krále)

Ano. Tenhle citát mi často přijde na mysl a je naprosto vhodnou reakcí na to, co se kolem mě děje :-)
Poslední dobou zjišťuju (a víc a víc si to uvědomuju), že když jsem z něčeho nervózní nebo mám strach nebo hrůzu, vždycky za mnou stojí někdo, na koho se vážně můžu spolehnout, kdo je mi oporou, pomůže mi nést má břemena a zbaví mě mého strachu.
Stále znovu žasnu, jaká opravdová jistota to je, a i když někdy pochybuju, stejně mě zachrání a je to krásné...

Tím vším jsem prostě chtěla říct, že se mám dobře :-) A že jsem na vás nezapomněla, přestože píšu tak jeden článek za měsíc...


...Melodie...

4. května 2012 v 17:11 | Caddy |  Moje tvorba
Minulý pátek jsem byla v krajském kole olympiády z ČJ. A při slohu nám zadali zajímavé téma, na které se mi docela pěkně psalo :-)
Je to trochu depresivní a tentokrát bez happyendu, který mě většinou charakterizuje ;-)
Téma je napsané tučně (první dvě věty). Mohli jsme napsat jakýkoli útvar, prostě navázat na tato slova...

Klavíristovy štíhlé prsty se po klávesách pohybovaly stále pomaleji. Hudba doznívala, poslední tóny se vytrácely...
Seděl za piánem, sám, ponořen v myšlenkách a ztracen v dávných vzpomínkách. Melodie, která zrovna dozněla, mu připomněla onu osudnou noc. Tenkrát byl mráz a stříbřitý měsíc jiskřil v krystalcích sněhu. Kráčel městem a srdce mu v hrudi divoce tlouklo. Ó, jak jasně se mu ten děsivý pocit strachu vryl do paměti! Neslyšně se kradl tmou, skrýval se ve stínech a snažil se unikat téměř všudpřítomnému pohledu úplňku. Noc byla poklidná a plná míru, jeho nitro však rozbouřené protichůdnými pocity. Hrůza, hrůza ledovější než sníh, který nedávno napadl. Děs z toho, co musel udělat. Tíseň a smrtelná úzkost. Hnusil se sám sobě, nadával si, že je zbabělec, ale strach o vlastní život tlumil všechno ostatní. A tak pokračoval dál liduprázdnou ulicí a stále se blížil k onomu místu. Roztřásly se mu ruce - i tento detail se po takové době pamatoval - a zpomalil. Stál před malým rodinným domkem, jehož okénka přívětivě zářila do temnoty. Zaslechl tichý hovor a melodii nesoucí se z domu a stoupající ke vzdáleným hvězdám. Melodii plnou bezstarostnosti a radosti. Ne, nemůže to udělat! Nesmí zmařit životy nevinných lidí!
Klavírista se nevesele usmál. Ano, tenkrát nastal zlomový okamžik. Svedl bitvu své vůle se zbabělostí - a zbabělost vyhrála.
Když poté vyběhl ze dveří ven na ulici, hořce se rozplakal. Už tehdy poznal, že zvolil špatně. Rozběhl se. Utíkal zběsile a toužil potlačit vzlyky, jež se mu draly z hrudi. Padl tváří do sněhu a bodavý mráz na nepatrnou chvíli zmrazil jeho temné myšlenky, potom však znovu uslyšel melodii, melodii v jeho hlavě, která se svou veselostí krutě vysmívala jeho rozervanému srdci. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, chtěl zemřít za to, co provedl, ale vstal a pln prázdnoty a otupělosti pomalu odešel.
Klavírista si povzdechl. Uběhlo tolik času a zažil moře událostí a změn. Svým životem, každičkým činem se snažil odčinit ten hrůzný skutek. Lítost a žal v něm však dál přetrvávaly a melodie, která právě vytryskla na povrch, mu nikdy nedovolila zapomenout...