Říjen 2012

Ta, která doufala

10. října 2012 v 18:07 Moje tvorba
Po dlouhé době opět přidávám nový článek a tentokrát je to další dílek z mé tvorby.

Tento krátký a jednoduchý příběh jsem vymyslela, když jsem asi před rokem byla nemocná. Asi to znáte, tu chvíli, kdy ležíte v posteli, horečka vám rozpaluje čelo a přitom se klepete nesnesitelnou zimou. Takovou tu chvíli, kdy vám myšlenky bloudí a nejste schopni ani jednu uchopit nebo jí porozumět. Takový zvláštní hluk uvnitř vaší hlavy, i když je všude ticho. Možná to znáte, možná ne, každopádně já jsem přesně tohle prožívala. A zatímco jsem se snažila aspoň trochu se zahřát a čekala, až zabere prášek, napadaly mě krátké úryvky, různé věty a slova, která se zmateně míhala mojí myslí.
Když mi bylo lépe a hlava se pročistila, zjistila jsem, že si to pamatuju. Slova jsem uspořádala do vět, věty seřadila za sebou a vzniklo tohle.



Město bylo téměř dobyto. Válečný křik rozjařených vojáků opilých vítězstvím se rozléhal prázdnými ulicemi. Lidé byli pobiti; nad celým městem se vznášela hořká pachuť smrti. Ale skupinka posledních žijících uprchla a tajnou stezkou se dostala na pahorek tyčící se kus odtud.

"Paní, není to bezpečný úkryt, jsme všem na očím."
"Vědí, že jsme uprchli, brzy dobyjí i pahorek!" Mužů i žen se zmocňovala hrůza a beznaděj.
"Neznají cestu, pro ně je to neschůdný kus skály," odpověděla plna vnitřního klidu.
A lidé pocítili pokoj té, která doufala.

"Snaží se objevit vchod do naší tajné chodby!"
"Všechny nás zabijí," rozplakala se jakási žena.
"Nikomu se nic nestane, to vám slibuji!"
A malá skupinka posledních vzdorujících uvěřila slovům té, která doufala.

"Jsme slabí a je nás málo."
"Má vůbec smysl se ještě ukrývat? Smrt si nás stejně najde."
"Přežijeme to! Přijde pomoc!"
A všichni žasli nad silou hlasu té, která doufala.

"Paní, zemřeme tu hlady," ozval se selhávající hlas jedné z žen.
"To nemůžeme přežít!" řekl vyhladovělý muž.
"Naději, příteli, bys měl chovat ve svém srdci, ne strach."
A muž přijal naději od té, která doufala.

"Je noc, zaútočí na nás."
"Není lepší zemřít hned, než snášet toto utrpení nejistoty?" naříkal jiný.
"Odvahu! Odvahu!" zvolala pevně.
A stříbrný odlesk měsíce zářil v očích té, která doufala.

První zlaté paprsky svítání rozčísly vládnoucí šero. Nikdo nespal. Do ticha, které se vznášelo nad zkázou města, se ozvalo zatroubení rohu. Oči všech se nevěřícně upíraly k obzoru.
A radostný a vítězný úsměv rozlil se po krásné tváři té, která doufala...